Three peaks of Snowdonia

difficulty: F
reached altitude: 1064 m

Everyone who call himself mountaineer should visit at least once per life Snowdonia. There are several reasons for that. First that these massifs are one of the oldest in the world. Just for imagination Alps grew up slowly about 300 mil. years ago, Sudets about 400 mil. years ago and Snowdonia about 470 mil. ago during Devonian together with Scandinavian mountains.  Second, also historical reason is that mountaineering as we know it nowadays was founded in Great Britain. Can well be that first ascents via more difficult routes were done there. Third reason why real Alpinists should visit area of Snowdon is that Edmund Hilary used this mountains for training before his ascent to Mt. Everest. There is actually very nice place called Pen Y Gwyrd where are pictures of him and many other heroes of mountaineering. 

When we planned the tour we intentionally skipped Snowdon, the highest peak, as one can get there by train. Instead of that we chose two nice standalone peaks, namely Moel Siabod and Tryfan and one whole massive Carneddau with its highest peak  Carnedd Llewelyn.

 

Moel Siabod, south-east ridge

We started at Dolwyddelan train station and rose up to Moel Siabod. Weather looked not that promisingly and I was little bit afraid that story from Norway would repeat again. But surprisingly rainy clouds disappeared and we reached the summit with the sun burning our backs. Some older pair were already on the top and told us that this sunny weather is the absolutely common. But perhaps I missed "not" in that sentence as it is difficult for me to understand British accent. 

View from Moel Siabod

When we fell asleep under one of the rocks (all positions are pointed in the google map above) the sky was still clear. Even when I woke up at early morning for a while I could count the stars in Pleiades. But in the morning we woke up totally wet with the mist all around us.   

Massif of Snowdon in the evening left/ morning right

We reached Tryfan in the morning still in rainy weather. This peak is very funny because there is no clear path to the top. One has always choose his own route and in the rain and mist it can be tricky.

Tryfan

Massif of Tryfan

From Tryfan descent down to Llyn Owgen followed by Cappucino at two o'clock (in Italy was still one, it means before lunch, it mean allowed) and again ascent to the peaks of Carneddau summits.

Typical Carneddau

If you plan similar trek be aware that it is difficult to find drinking water on top of Carneddau. But walking there is like walking through the landscape of fairy tale. At leas until you find yourself very thirsty. We were lucky that we found somebody, namely Charles form Stafford who had a cooker and therefore could boil the water. 

North face of Tryfan

We had to wake up quite early next day as we needed to catch the train. But as we are strong enough we made, of course on purpose, small hour circle in the mist coming back to Foel Grad bothy where we spent the night. Charles told us that we should go in opposite direction what we found as good idea. Descent was smooth 1000 meters falling down to sea level. Next time Lake District or Scotland. See you there.  

Reinheimen a Breheimen (Norsko)

 obtížnost: (v některých místech F, PD-)
 nejvyšší bod: 1464 m.n.m
 

Zobrazit místo norsko na větší mapě
 
Tyto dva národní parky leží v centrálním Norsku. Jejich výhodou je, že jsou naprosto opuštěné, což je pravděpodobně způsobené jejich polohou, kdy v sousedství leží Jotunheimen, Jostedal a Rondane. No a všichni turisti jdou radši tam, přestože tyto dva parky jsou jistě neméně působivé.

Naše cesta začíná ve čtyři ráno v Dombasu a před námi je skoro 200 km dlouhý treck přes hory s plným nákladem na zádech. Za raního šera (noc tu na začátku srpna trvá tak čtyri hodiny) stoupáme z údolí řeky Ilky na náhorní planiny Reinheimenu a já už na samotném začátku cítím jen únavu. S trochou štěstí jsme chtěli najít nějaké rozumné místo k odpočinku po dvou dnech cestovaní a tedy skoro nespaní. A štěstí se na nás usmálo. Potkali jsme jednoho pasáka ovcí, který nám ukázal otevřenou chatku, kterou tam sám postavil. Tam jsme tedy strávili celý první den a noc spaním a pojídáním čínských polívek. Nic moc jinýho člověk sebou nemá, neboť když si má člověk vzít jídlo na 14 dní, tak si asi trenčanský párky brát nebude.

Nahorni planiny nad Dombasem

Druhý den ráno jsme přebrodili pár bažin na této náhorní plošině a pokračovali směrem podél toku řeky Finna. Kromě toho, že mi ruply nervy z té cesty, po které jsme šli a tak jsme slezli lesem dolů k řece a pak zas zpět na tu cestu, se nic zajímavého nestalo. Před silným deštěm jsme se schovali v nějaké staré pile v Hortmorkje. Tento déšť přetrval dalších deset dní. Někdy byl slabší, někdy silnější, někdy se změnil v sníh, ale nikdy neustával.

Třetí den jsme pokračovali údolím Finndalen, kterým jsme došli až k jezeru Honnsjon. Zde začlo navíc ještě trochu foukat, ale já pořád ještě neztrácel naději v lepší počasí. (Zklamání, Naděje, Naštvání, Smíření = čtyři fáze turisty v Norsku)

Finndalen

Čtvrtý den jsme sešli dolů k řece Otta do města Bismo, kde jsme trochu doplnili zásoby čínských polívek. Svezli jsme se 6 km stopem do údolí Lundadalen, neboť jsme nechtěli jít pěšky podél rychlostní silnice (asfaltové, což znamená hlavní protože většina vedlejších cest v Norsku je prachových, podobně jako v Indii). Někde na horní hranici lesa jsme to zakempili.

Den pátý byl opět ve znamení deště a dlouhého táhlého stoupání Lundadalenem. Tuto etapu bych označil za technicky i orientačně nejtěžší. Vtip je v tom, že přes řeku Visu vede jen jeden jediný most a ten člověk nesmí minout, jinak už se na druhou stranu nedostane.

Lundadalen

Stezky tu prakticky nejsou. Tedy občas se vynoří něco jako pěšina, ale ta většinou po deseti metrech zase zmizí. Je to prostě tím, že sem nikdo nechodí, takže není kdo by to vyšlapal. Občas člověk musí přebrodit nějakou řeku. Moc se mi do těch řek lízt nechtělo, ale neměli jsme jinou možnost. Jen jsem se modlil, aby nepřišla nějaká taková, která by nijak přelézt nešla.

Stezky tu nejsou

Stan od Jurka jsme si tentokrát postavili u jednoho z nejkrásnějších jezer v Norsku jménem Lundadalsvatnet. Kdyby bylo o třicet stupňů víc, tak bych se v něm i vykoupal.

Den šestý jsme započali jako obvykle ovesnou kaší a balením mokrého stanu v dešti. Tato etapa byla poměrně krátká, prakticky jen na druhou stranu jezera a pak kousek stoupání na chatu Trulbu. Náladu (fáze naštvání) nám zvedlo stádo divokých sobů, které proběhlo jen pár metrů od Martiny.

Stado sobu na konci udoli, tri dny cesty od civilizace

Chata byla zamčená a opuštěná. Kdo by tu taky za ty prachy spal. Využili jsme však verandu, kde se náš stan tak akorát vlezl.

Probuzení sedmého dne nebylo vůbec příjemné. Věděli jsme, že máme před sebou klíčovou etapu, technicky i fyzicky náročnou a venku to moc dobře nevypadalo. Tentokrát jsme stan balili za sněžení a silného větru, ale aspoň že byl relativně suchý (abych si furt nestěžoval).

Cesta kolem Medalsbu byla poměrně dobře značená mužiky, ale díky neustálému přelézání šutrů poměrně vyčerpávající.

Nekdo by tu i nechtel byt

chybi mi plavecky vycvik, sakra

Den osmý jsme strávili sestupem Fortundalenem, kde jsme kempovali na dvou místech. Sestup je to rychlý a člověk potká civilizaci už na horním konci údolí. Je toho tu spoustu k vidění, zejména vodopády, ale o tom někdy jindy.

Fortundalen

takovych tam bylo

Den devátý, jediný slunečný,  jsme dorazili do Lustrafjordu, naši cílové stanice. Zakempili jsme to nad fjordem v lese. Jsem si jist, že je to pozičně o dost lepší, než v jakémkoliv kempu dole v Skjoldenu a navíc o třista NOKů levnější.

Byl tu i nějaký ten boulder, tak jsme si i trochu zalezli. Ale každopádně tahat lezky do Norska je blbost, protože tam je stejně furt hnusně a skály jsou mokrý.

 

Ze Skjoldenu do Sogndalu jsme dojeli busem a v Sogndalu jsme vzali trajekt do Bergenu. Ten mohu skutečně doporučit, i když to je docela drahé. Z Bergenu pak vlakem do Osla. Takový byl i náš plán, trochu si za odměnu (pro někoho za trest) užít kultury. Pokud byste někdy zavítali do Sogndalu, zajděte si do místního kostela, je tam teplo a dá se tam schovat před deštěm.

Tímto náš treck skončil a musím říct jednu věc, že Martina je fakt silná baba co táhla 20 kg na zádech každý den 20 km v horách, v dešti a sněhu s promočenýma botama přes řeky, bažiny, sněhová pole a šutry atd. A k tomu se jí jen málokdy ztratil úsměv z tváře.