Slovo autora

Servus, whoever you are. This blog offers you some tips for trips, links and my experiences with given tour. There could be also some interwievs or philosophical thoughs hidden here and there. But don't take them to seriously.
Don't hesitate to contact me in case you want to ask for info and also write comments if you like: tomasjavurek09@SPAMNOTgmail.com


Tuesday, October 28, 2014

Calfeisen

difficulty: f 
altitude: 2515 m 

I hope that Czech version of this will soon appear here: Česká verze

There is first snow in the Alps and as we like snow much (me, mrqa and I am sure that Petra as well), we couldn't leave it unvisited. As I always have big plans, I wanted to make quite nice trek around Calfeisen valley. But there was several showstoppers. First, to go up to Snakt Martin by car is forbidden and anyway roads were like glass, so we had to walk quite long trek in the night from Vaettis first day. Second, there was more snow that we expected and even with crampones it would be exhausting and maybe not safe. 


So we did just small trek to the top of Glaseregg next to Ringelspitz (see map above). We realized then that it was actually only option to get somewhere up, because anywhere else would be so much snow that we could not do that in one day. Trek itself was quite easy, just that there is no official path so one has to chose his own way. The top is quite rocky, but actually very nice even in bad weather. 


Descent was actually very funny because famous Mrqa himself fell down many times because of occasional places with lot of snow. Well, in fact I didn't do better.



Finally we arrived back to the most beautiful mountain bothy in the world named Schraeawislihuette. The weather condition next day were much better than the day before and I would be more than happy to make some more ascents in this valley, but we had to go back to our work and pretend that we worked already whole weekend.  




Monday, October 13, 2014

Maratón (z) ješitnosti

Už mi nejspíš trochu hrabalo, nebo na mě začala doléhat vize dlouhého podzimu, kdy může člověk tak nenejvýš outdoorově hrabat listí před barákem. Taky posledně člověk všude kolem sebe slyší, jak je to běhání děsně cool a do toho jště jeho kámoši furt machrujou s těma ultramaratónama. Prostě jsem potřeboval nějaký cíl, nebo výzvu, nebo jsem si možná jen chtěl dokázat, že na to ještě mám a že i přes nemilostně narůstající pivní mozol a pravidelné skřípání v kolenou snad ještě nějaký ten maratónek zvládnu. Tak jsem se v půlce minulého týdne brouzdal netem a co jsem nenašel, hned tento víkend mezinárodní maratón přímo kousek odsud. Tak kliknu na přihlášku a vyskočí na mě účtenka na padesát euro. No jistě, já tam budu potit krev a ještě za to zaplatím pádíka. Pak si ale říkám, to přece není žádný problém, vymyslím si maratón vlastní. No a že nejsem přece máslo, tak to dáme rovnou s nějakým slušným převýšením. A taky jsem se nějak namotal na tento víkend, velké plány se nemají odkládat. Kdy že jsem si šel naposled zaběhat? Nevadí, určitě ve mě ještě něco zůstalo. Orienťákem je přece člověk po celý život.

Celý natěšený jsem si z pohodlné sedačky u počítače vymyslel následující mapu: 43.5km, 1600m


Taky v tom nechci být sám, všechny velké okamžiky má člověk přece podle nejmodernější etiky, jak se říká, sharovat. No a že se v tom lese asi na fb nepřipojím, tak překecám Martinu, aby aspoň posledních pár kilometrů, tedy aspoň 26, běžela se mnou.

Ono pěkné sobotní ráno vybíhám z Freiburgu přímo nahoru a postupně stoupám nad ranní opar, zahalující Freiburg do temného roucha. Připadám si chvíli jak básník a chvíli jak filozof, a nohy mě zdatně nesou výš a výš. Po necelých dvou hodinách, ponořený do sebe a do smyslu všehomíra, dobýjím první štaci, horu Schauinsland a pokořuji tak hranici 1200 m.n.m. Pak už jen svižní seběh po asfaltu až k místu, kde mě čeká Martina s buchtičkou se sýrem a salámem. Trošička strečinku, kósnu si do hósky a vyrážíme dál za vidinou nejvyššího kopce ve Schwarzwaldu, a vysněným pivenkem v cíli.

No ale už první krůčky říkají, že je něco špatně. Nejspíš jsem po tom asfaltu neměl sbíhat tak neochvějně. To že to v kolenech občas píchne, na to už je zvyklej každej starej pes, ale když se k tomu začla přidávat jakási podivná ztuhlost, to mi náladu trochu zkazilo. Nicméně se před Martinou tvářím, že se nic neděje a že jí chci dát jen takový lehčí kilometřík, aby se zahřála. Se stoupáním to šlo ale stále z kopce. Na chatě pod Stubenwassenem, posílám Martinu pro nějakou vodu, a sám při tom před chatou žeru banán jak opice a hledám v baťohu, co ještě bych doslova sežral. Přes Stubenwassen přebíháme v dešti, ale vlastně jsem za to rád. Martině už nejsem schopný utéct a tak plánovaně imituji přestávky z různých důvodů. Jednou je to šutr v botě, pak je to pití. Pak přece taky musíme udělat nějakou fotku, aspoň na mobil:


Blíží se třicítka a já proklínám toho, co naprojektoval tuhle cestu tak, že jde člověk furt nahorů a dolů. Ve svahu na Feldberg se mi nějak podivně začínají zkracovat různé svaly na stehnech a v slabinách a nechcou se mrchy zpátky roztáhnout. Přecházíme tedy do chůze. Při seběhu z Feldbergu už dřepím každý kilometr. Pořád ještě dělám siláka a vždy to rvu před Martinou trochu rychleji, abych si mohl na chvílu dřepnout, než mě doběhne.

Na chatě u Feldsee mají nádhernou lavičku. Vlastně není ničím vyjimečná, normální dřevěná lavka, ale v tu chvíli jsem tam viděl nejmíň sofa se saténovými potahy. Nejdřív si na ní sednu, pak lehnu a pak ... mě budí Martina, že mám vypít džus a běžet dál. No a jak je ten život krutý, a moje děvče stejně tak, tak zase dávám nohu před nohu a počítám každý náraz povrchu zemského do mých šlach. Dřepění na každém kilometru jsem upgradoval na sedění kdekoliv, kdykoliv a na čemkoliv. Poslední kilometry letím jako vítr a pořád nemůžu doběhnout starého dědu přede mnou o berli, co si jde do večerky pro rohlíky. Konečně dobíhám poslední metry na Titisee na pláž, kde prodávají bezvadnou gulášovou polívku a bezvadné plechové pivo. Pak už jen sedím na další lavce, ještě lepší a saténovější, než té na Titisee, a dívám se na usměvavou holku vedle mě, pro kterou to zjevně byla jen ranní procházka. Příště to běží celé.

Tuesday, September 30, 2014

Three peaks of Snowdonia

difficulty: F
reached altitude: 1064 m

Everyone who call himself mountaineer should visit at least once per life Snowdonia. There are several reasons for that. First that these massifs are one of the oldest in the world. Just for imagination Alps grew up slowly about 300 mil. years ago, Sudets about 400 mil. years ago and Snowdonia about 470 mil. ago during Devonian together with Scandinavian mountains.  Second, also historical reason is that mountaineering as we know it nowadays was founded in Great Britain. Can well be that first ascents via more difficult routes were done there. Third reason why real Alpinists should visit area of Snowdon is that Edmund Hilary used this mountains for training before his ascent to Mt. Everest. There is actually very nice place called Pen Y Gwyrd where are pictures of him and many other heroes of mountaineering. 


When we planned the tour we intentionally skipped Snowdon, the highest peak, as one can get there by train. Instead of that we chose two nice standalone peaks, namely Moel Siabod and Tryfan and one whole massive Carneddau with its highest peak  Carnedd Llewelyn.


Moel Siabod, south-east ridge

We started at Dolwyddelan train station and rose up to Moel Siabod. Weather looked not that promisingly and I was little bit afraid that story from Norway would repeat again. But surprisingly rainy clouds disappeared and we reached the summit with the sun burning our backs. Some older pair were already on the top and told us that this sunny weather is the absolutely common. But perhaps I missed "not" in that sentence as it is difficult for me to understand British accent. 


View from Moel Siabod

When we fell asleep under one of the rocks (all positions are pointed in the google map above) the sky was still clear. Even when I woke up at early morning for a while I could count the stars in Pleiades. But in the morning we woke up totally wet with the mist all around us.   

Massif of Snowdon in the evening left/ morning right

We reached Tryfan in the morning still in rainy weather. This peak is very funny because there is no clear path to the top. One has always choose his own route and in the rain and mist it can be tricky.

Tryfan

Massif of Tryfan
From Tryfan descent down to Llyn Owgen followed by Cappucino at two o'clock (in Italy was still one, it means before lunch, it mean allowed) and again ascent to the peaks of Carneddau summits.

Typical Carneddau

If you plan similar trek be aware that it is difficult to find drinking water on top of Carneddau. But walking there is like walking through the landscape of fairy tale. At leas until you find yourself very thirsty. We were lucky that we found somebody, namely Charles form Stafford who had a cooker and therefore could boil the water. 

North face of Tryfan


We had to wake up quite early next day as we needed to catch the train. But as we are strong enough we made, of course on purpose, small hour circle in the mist coming back to Foel Grad bothy where we spent the night. Charles told us that we should go in opposite direction what we found as good idea. Descent was smooth 1000 meters falling down to sea level. Next time Lake District or Scotland. See you there.  


Tuesday, August 26, 2014

Pic de Grandeval

Difficulty:  AD (6-)
highest point: ~1000 meters


Next to Balmfluechoepfli this is again very nice mountaineering experience which is dedicated for beginners. But do not underestimate that, most of the lengths are easy but still there is one or two parts which can be quite tough even for experienced climber.



Before we climbed Pic de Grandeval, we spent one day in Pelzli, nice rocky area close to Basel which offers many routes of several difficulties. I am sure that this area could be visited by beginners as well as by professional climbers and everybody would find some nice route of his level. We spent night in some cave at the top of that rocks which is quite difficult to find and access but if you like sleeping at romantic and exposed places than it really pays out to find this place. 



Pelzli. View form the cave where we slept.



Next day we continued to Moutier to climb the route "La Balade" to summit of  Pic de Grandval. We lost our camera and keys unfortunately so we have pictures only from Venca's handy. If somebody find small camera and green keys there, please let me know.



The rout itself was quite nicely secured such that one feels quite save there. Only problem we had after second length when we find out that it would be quite difficult to rope down because there was nothing suitable to hold the rope. Weather seemed to bring some storm at that point so I was little bit afraid but we could not do anything else than continue. Third length is supposed to be most difficult but we choose the rout totally on the left which was totally easy. Some problems appeared during the fifth length which was really tough for me mainly because there could happen some injury if one fall down even secured. Just because of this, I think, it should be better secured or not labelled as for beginners.

Enjoy Jura mountains and if somebody make this route don't hesitate to write a comment down here.





Thursday, July 31, 2014

Langgletscher

difficulty: PD- (through right way)
highest point: 3258 m

The plan was to reach Ebenfluh (Aebeni Flue) but it wasn't realized. The reason was the weather and new snow that we even didn't tried. I am not going to bother somebody who is just interested in pictures and information to talk about that.  I would just refer to the first citation from Messner which can found be here: (not yet). 



IMPORTANT WARNING:
One can see in the pictures above detailed study how went up first day to Hollandia huete (black,red) and how went second day down (green). Let me say that black-red one is wrong path and I really cannot recommend anybody to follow this track.



The path from Fafleralp to glacier is not that straightforward. I think the best way is just keep at the valley on left side of the river as long as possible. One can also go over Annahuete but that seems to be little bit longer.

We reached the glacier at three p.m. what was still quite fine taking into account that we wanted to reach Hollandiahuete till six for dinner. I was just little bit surprised that there are no steps or clear path from other mountaineers. It looked like nobody went this path last days. First part was quite clear, there wasn't  any better way to go.  But then we got to the point where we had to decide where to go and any option looked very nice. I thought we should follow that huge glacier rather then follow left side of the valley and that was bad decision.


Also weather turned to be bad, not so much rain but misty so I had to use just my intuition where to go. There was a lot of Crevasses around and I said myself that I would really not like to spent this night somewhere in the bottom of that cracks. Fortunately they were not covered by firn snow so we could just dodge them quite safely. We almost managed to get over this damn area when some layer of snow started.


This snow on glacier is enemy of every mountaineer because one can not see what is bellow then. It was maybe few hundred metres from Grossi Tolla when the snow caved in under my foots. So I want to say, be really careful when you cross the glacier in the track which is commonly not used.


Second enemy is this mist. You don't know where you are going (that reminds me that I have to buy gps). We got to the point where we started to walk down in all directions. I thought myself "What the hell is that?" how can we go down in the middle of the valley which is going up. There is actually small hill in the middle of the valley which is not that big that one could see it on the map but sufficiently big to be confused in the mist. We just continued along the left side of the valley following the contour till we ended up before one rock falling down to the valley. It had so clear shape that I could recognize that on the map. After few steps in the right direction we found some trash and I knew that we are on the right track. What followed was just long hike up to the Hollandiahuete.


Second day we spoke to two guides and both said that they do not expect that anybody could reach Ebenfluh top today because of soft new snow. And we didn't want to stay at the Hollandiahuete as it is quite expensive (but it is understandable given the position) and we would not be sure anyway that we could reach the top next day. It was difficult decision but we had to give up.


Way down was much easier as we just followed the footsteps from two groups guided by that guides.





To conclude it is amazing place that is really worth to visit. Just keep in mind that it is maybe one of the wildest place in the Alps and can be tough in bad weather. I made a mistakes I failed and  I have learned from that.


Tuesday, July 22, 2014

Balmfluechoepfli

obtížnost: AD (5-)
nejvyšší bod: 1290 m.n.m
trvání: 7 hod (4.5 hod lezení)





Juru samotnou jsme už prolezli křížem krážem. Můj osobní názor je, že je mnohem hezčí v té Švýcarské části. Tentokrát jsme chtěli udělat jednodenní výlet, s trochou lezení, k čemuž je Jura jako stvořená. Vybrali jsme si impozantní stěnu nad Soluthurnem, která nabízí spoustu lehkých i těžkých cest a taktéž nádherné pohledy přímo do severní stěny Eigeru.


Auto jsme zaparkovali ve vesnici pod stěnou a vzrazili jsme po nevýrazne cestičce, až k jižní stěně SG (Sud Grat).  Nasadili jsme sedáky a začli jsme tahat první délku. Nechtělo se mi nasazovat lezečky, protože to vypadalo jako lehká trojka, no a dopadlo to tak, že jsem je nasazoval v půlce délky.


Narazili jsme na nějakou zelenou značku, tak jsem dvě délky tahal po ní asi tak 5-. No pak jsme to ptřebovali trošku urychlit, protože už bylo docela pozdě. V takovém vzdušném místě, kde byl kousek ferraty, jsem se rozhodl to trochu střihnout lesem a ušetřili jsme si tak ze pár délek. Docela to jde, vždy je tam poměrně rozumný způsob, jak se vyhnout obtížným úsekům. Přesto je nutné se trochu dojišťovat za stromy, trochu se ta skál drolí.



Narazili jsme opět na zelenou, a to už jsem ji nechtěl pustit, protože ta závěrečná část, aspoň ze spodu, vypadal exponovaně, a tahle zelená je krásně zajištěná. Měl jsem trochu obavy, co bude následovat. Kdybychom se dostali do nějaký šestky, nemuseli bychom být schopni to vytáhnout a museli bychom to celé slanit dolů, což se mi teda fakt nechtělo. Ještě větší starosti mi ale dělalo to, že jsme měli pořádnýho sušáka a poslední kapky vody pryč. Hold dva a pul litru v tom vedru nestačilo.


Nakonec jsme to dolezli bez problémů a ten vrchol za to úsilí fakt stál. Dokola jsme sešli dolů a já doufal, že se v tom korytu po potoce objeví nějaká voda. Ta se objevila až pod pastvinama plnýma krav a tak jsme dali každý jen doušek. Došli jsme k autu a při pohledu ze spoda jsem nevěřil, že jsme to dali. Pak už se vidím jen na jednom odpočívadle, jak chlemtáme jeden Capi džusík ze druhým. Ten večer jsem vypil aspoň pět litrů.



Sunday, June 29, 2014

Bouldering in Gorneren, Laucherstock

obtížnost: PD+ 
nejvyšší bod: 2555 m.n.m 
















Údolí Gornenren jsem již navštívil před pár týdny s Vencou. Rozhodl jsem se sem vrátit a důvodů pro to je několik: Toto údolí je velice klidné místo, prakticky tu nikoho, kromě krav, člověk nepotká. Žádný turista, žádný horolezec a žádná Coca-Cola, leda tak slivovička ve vlastní butelce. Je tu spoustu popadaných šutrů/skal, na kterých se dá krásně bouldrovat, nebo dokonce i lozit. Hlavní důvod ovšem byl, že jsem chtěl donést pár plzniček tomu Švýcarovi, co nás minule s Vencou tak pěkně pohostil.


Pohled na Laucherstock, o tri tydny driv

Tak jsme tedy s Martinou v pátek večer vyšli ten neuvěřitelný stoupák z Wileru z pouhých 700 m.n.m. U křížku v cirka 1300 m.n.m jsem odložil piva a pokračovali jsme dál až na konec údolí, kde jsme hodlali strávit celý víkend nic neděláním. Na konec nám to ale nedalo a nic nedělat jsme dlouho nevydrželi, a šli jsme na odpolední procházku na západní vrchol Laucherstock.

Na tento kopec se asi úplně běžně nechodí, aspoň jsme neviděl žádné stopy, leda tak od kamzíků. Je to poměrně technicky náročná turistika s pár lezeckými úseky. Celou dobu jsme se jistily pomocí smyček a párkrát jsem použil vklíněnce. Tedy bez jištění bych tam opravdu nelezl. Člověk si musí pozorně vybírat trasu. Já chtěl přesně kopírovat hřeben, ale v jednom místě jsem nalezl do takové řekněmě čtyřky, tak jsme se raději trochu vrátili a použili schůdněší cestu. Celkově tento kopec spíš nedoporučuji. S menší námahou může člověk zdolat pěknější špice tyčící se nad tímto údolím.


Taky jsme sivymysleli pár pěkných cest na těch popadaných šutrach, a ty jsme si párkrát přelezli. Raději jsme to zajistil, i když nejdelší mohla mít okolo 8 metrů. Hold nejsme z těch, kteří si potřebují rozbít čuňu. Myslím, že se tam toho dá ještě daleko víc vymslet, a že bych se toto údolí nestyděl ukázat  i profíkům přes bouldering. Aspoň pro představu jsem pár cest zakreslil do fotek dole. Představu o rozměrech si může človek udělat z fotky nahoře, kde stojí Martina na jednom z těch šutrů. 



Noci jsme trávili v našem malém stanu pod jedním z bouldrů. Je tu vše, co člověk potřebuje a vyhazovat ho s největší pravděbodobností nikdo nebude. Hold Alpy jsou v tomhle lepší než Tatry.

Na fotečce dole je náš svítící stan po setmění. Mám rád fotky, jako je tahle, ale bohužel an to nemám dost dobrý foťák, a nebo to s ním spíš neumím.



 Ještě dvě fotečky tohto údolí, země to zaslíbené.