Už mi nejspíš trochu hrabalo, nebo na mě začala doléhat vize dlouhého podzimu, kdy může člověk tak nenejvýš outdoorově hrabat listí před barákem. Taky posledně člověk všude kolem sebe slyší, jak je to běhání děsně cool a do toho jště jeho kámoši furt machrujou s těma ultramaratónama. Prostě jsem potřeboval nějaký cíl, nebo výzvu, nebo jsem si možná jen chtěl dokázat, že na to ještě mám a že i přes nemilostně narůstající pivní mozol a pravidelné skřípání v kolenou snad ještě nějaký ten maratónek zvládnu. Tak jsem se v půlce minulého týdne brouzdal netem a co jsem nenašel, hned tento víkend mezinárodní maratón přímo kousek odsud. Tak kliknu na přihlášku a vyskočí na mě účtenka na padesát euro. No jistě, já tam budu potit krev a ještě za to zaplatím pádíka. Pak si ale říkám, to přece není žádný problém, vymyslím si maratón vlastní. No a že nejsem přece máslo, tak to dáme rovnou s nějakým slušným převýšením. A taky jsem se nějak namotal na tento víkend, velké plány se nemají odkládat. Kdy že jsem si šel naposled zaběhat? Nevadí, určitě ve mě ještě něco zůstalo. Orienťákem je přece člověk po celý život.
Celý natěšený jsem si z pohodlné sedačky u počítače vymyslel následující mapu: 43.5km, 1600m
Taky v tom nechci být sám, všechny velké okamžiky má člověk přece podle nejmodernější etiky, jak se říká, sharovat. No a že se v tom lese asi na fb nepřipojím, tak překecám Martinu, aby aspoň posledních pár kilometrů, tedy aspoň 26, běžela se mnou.
Ono pěkné sobotní ráno vybíhám z Freiburgu přímo nahoru a postupně stoupám nad ranní opar, zahalující Freiburg do temného roucha. Připadám si chvíli jak básník a chvíli jak filozof, a nohy mě zdatně nesou výš a výš. Po necelých dvou hodinách, ponořený do sebe a do smyslu všehomíra, dobýjím první štaci, horu Schauinsland a pokořuji tak hranici 1200 m.n.m. Pak už jen svižní seběh po asfaltu až k místu, kde mě čeká Martina s buchtičkou se sýrem a salámem. Trošička strečinku, kósnu si do hósky a vyrážíme dál za vidinou nejvyššího kopce ve Schwarzwaldu, a vysněným pivenkem v cíli.
No ale už první krůčky říkají, že je něco špatně. Nejspíš jsem po tom asfaltu neměl sbíhat tak neochvějně. To že to v kolenech občas píchne, na to už je zvyklej každej starej pes, ale když se k tomu začla přidávat jakási podivná ztuhlost, to mi náladu trochu zkazilo. Nicméně se před Martinou tvářím, že se nic neděje a že jí chci dát jen takový lehčí kilometřík, aby se zahřála. Se stoupáním to šlo ale stále z kopce. Na chatě pod Stubenwassenem, posílám Martinu pro nějakou vodu, a sám při tom před chatou žeru banán jak opice a hledám v baťohu, co ještě bych doslova sežral. Přes Stubenwassen přebíháme v dešti, ale vlastně jsem za to rád. Martině už nejsem schopný utéct a tak plánovaně imituji přestávky z různých důvodů. Jednou je to šutr v botě, pak je to pití. Pak přece taky musíme udělat nějakou fotku, aspoň na mobil:
Blíží se třicítka a já proklínám toho, co naprojektoval tuhle cestu tak, že jde člověk furt nahorů a dolů. Ve svahu na Feldberg se mi nějak podivně začínají zkracovat různé svaly na stehnech a v slabinách a nechcou se mrchy zpátky roztáhnout. Přecházíme tedy do chůze. Při seběhu z Feldbergu už dřepím každý kilometr. Pořád ještě dělám siláka a vždy to rvu před Martinou trochu rychleji, abych si mohl na chvílu dřepnout, než mě doběhne.
Na chatě u Feldsee mají nádhernou lavičku. Vlastně není ničím vyjimečná, normální dřevěná lavka, ale v tu chvíli jsem tam viděl nejmíň sofa se saténovými potahy. Nejdřív si na ní sednu, pak lehnu a pak ... mě budí Martina, že mám vypít džus a běžet dál. No a jak je ten život krutý, a moje děvče stejně tak, tak zase dávám nohu před nohu a počítám každý náraz povrchu zemského do mých šlach. Dřepění na každém kilometru jsem upgradoval na sedění kdekoliv, kdykoliv a na čemkoliv. Poslední kilometry letím jako vítr a pořád nemůžu doběhnout starého dědu přede mnou o berli, co si jde do večerky pro rohlíky. Konečně dobíhám poslední metry na Titisee na pláž, kde prodávají bezvadnou gulášovou polívku a bezvadné plechové pivo. Pak už jen sedím na další lavce, ještě lepší a saténovější, než té na Titisee, a dívám se na usměvavou holku vedle mě, pro kterou to zjevně byla jen ranní procházka. Příště to běží celé.
