Bouldering in Gorneren, Laucherstock

obtížnost: PD+ 
nejvyšší bod: 2555 m.n.m 

Údolí Gornenren jsem již navštívil před pár týdny s Vencou. Rozhodl jsem se sem vrátit a důvodů pro to je několik: Toto údolí je velice klidné místo, prakticky tu nikoho, kromě krav, člověk nepotká. Žádný turista, žádný horolezec a žádná Coca-Cola, leda tak slivovička ve vlastní butelce. Je tu spoustu popadaných šutrů/skal, na kterých se dá krásně bouldrovat, nebo dokonce i lozit. Hlavní důvod ovšem byl, že jsem chtěl donést pár plzniček tomu Švýcarovi, co nás minule s Vencou tak pěkně pohostil.

Pohled na Laucherstock, o tri tydny driv

Tak jsme tedy s Martinou v pátek večer vyšli ten neuvěřitelný stoupák z Wileru z pouhých 700 m.n.m. U křížku v cirka 1300 m.n.m jsem odložil piva a pokračovali jsme dál až na konec údolí, kde jsme hodlali strávit celý víkend nic neděláním. Na konec nám to ale nedalo a nic nedělat jsme dlouho nevydrželi, a šli jsme na odpolední procházku na západní vrchol Laucherstock.

Na tento kopec se asi úplně běžně nechodí, aspoň jsme neviděl žádné stopy, leda tak od kamzíků. Je to poměrně technicky náročná turistika s pár lezeckými úseky. Celou dobu jsme se jistily pomocí smyček a párkrát jsem použil vklíněnce. Tedy bez jištění bych tam opravdu nelezl. Člověk si musí pozorně vybírat trasu. Já chtěl přesně kopírovat hřeben, ale v jednom místě jsem nalezl do takové řekněmě čtyřky, tak jsme se raději trochu vrátili a použili schůdněší cestu. Celkově tento kopec spíš nedoporučuji. S menší námahou může člověk zdolat pěknější špice tyčící se nad tímto údolím.

Taky jsme sivymysleli pár pěkných cest na těch popadaných šutrach, a ty jsme si párkrát přelezli. Raději jsme to zajistil, i když nejdelší mohla mít okolo 8 metrů. Hold nejsme z těch, kteří si potřebují rozbít čuňu. Myslím, že se tam toho dá ještě daleko víc vymslet, a že bych se toto údolí nestyděl ukázat  i profíkům přes bouldering. Aspoň pro představu jsem pár cest zakreslil do fotek dole. Představu o rozměrech si může človek udělat z fotky nahoře, kde stojí Martina na jednom z těch šutrů. 

Noci jsme trávili v našem malém stanu pod jedním z bouldrů. Je tu vše, co člověk potřebuje a vyhazovat ho s největší pravděbodobností nikdo nebude. Hold Alpy jsou v tomhle lepší než Tatry.

Na fotečce dole je náš svítící stan po setmění. Mám rád fotky, jako je tahle, ale bohužel an to nemám dost dobrý foťák, a nebo to s ním spíš neumím.

 Ještě dvě fotečky tohto údolí, země to zaslíbené.

Kroenten - zapomenutá trojka

obtížnost: PD-
nejvyšší bod: 3108 m.n.m


Tento kopec v blízkosti Engelbergu neimponuje svojí výškou, ale svými rozhledy a krásou jistě ano. Na vrcholu není žádná tlačenka, asi tam většinou není nikdo, no rozhodně ne na začátku června, kdy tam ještě bývají tuny sněhu. Musím přiznat, že mě tato hora opravdu nadchla. Možná to bylo částečně tím, že jsem tam byl s Vencou, možná tím, že nám to nedala zadarmo a určitě tím pocitem na vrcholu, který může snad konkurovat i větším horám, než jsou Alpy. Kroenten se stává mojí srdcovou horou a rozhodně se tam párkrát ještě podívám. Tolik k motivaci, jděte se tam kouknout sami.

Vystupujeme na parkovišti ve Wileru v pouhých 700 m.n.m. a kvůli vysoké oblačnosti nevidíme ty stěny kolem nás, což je možná vlastně dobře, aspoň nevidíme, co chceme vystoupat.

tečkovaně jsou těžší úseky

Nejprv nás čeká 700 metrový trhák  a pak dlouhá cesta údolím. Vody je tu všude dost a cesta je slušná, takže tato část je naprosto bez problémů. Trochu se to zkomplikovalo až ve chvíli, kdy jsme se dostali na sníh. Ještě jsme nebyli nad oblačností, taže jsme si nemohli prohlídnout cestu. Museli jsme tedy nějakou chvíli počkat. Čas byl ale drahý, vzhledem k tomu, že se sníh topil víc a víc. Po nějaké době se to trochu projasnilo a mohli jsme pokračovat cestou, která se jevila bezpečná (původní značená cesta ležela pod sněhem a vedla po druhé straně údolí, která se mi zdála lavinózní). Ale bylo to peklo. Posledních pár výškových metrů trvalo hodiny, než jsme se na sněžnicích probourali  tou bílou haldou vody.

Druhý den ráno to byla ovšem nádhera. Všechna ta břečka přes noc zmrzla a člověku se v mačkách šlo jak po chodníku, možná ještě líp. Na ledovci jsme narazili na stopy někoho, kdo to musel tento týden bourat přes den, protože ty stopy byly nejmíň dvacet čísel hluboko ve sněhu. Hold chodit brzo ráno se vyplatí.

Při výstupu touto cestou je těžší, na úrovni PD+, snad jen ten poslední úsek po hřebeni s několika užšími místami a na vrcholu malý pětimetrový výlez, kvůli kterému se vyplatí vzít kousek lana a jednu expresku, jinak člověk skončí pět metrů pod vrcholem a to je smutné. 

 

O vrcholu samotném bych snad mohl básnit donekonečna. Raději se tam koukněte sami. 

zpět do hotelu, stan uprostřed fotky

Při setupu nás potkaly dvě zjímavé události. První byla těsně pod vrcholem, kdy jsme potkali místního baču na sněžnicích, jak si to rve sám nahoru, div sebou ještě nemá nějakou ovci. Absolutně netuším, kde se tu ten pták vzal a jak chce bez jištění zdolat ten vrchol, ale on se tu evidentně vyznal, tak to snad nějak zvládnul.
 Druhý zajímavý moment byl naopak na konci údolí při malém srubu. Měl jsem takovou chuť na pívo, že se mi zjevil jeden Švýcar, dal mi vychlazenou plechovku, kus sýra a salámu a zakončil to dobrým kafem. Doteď nevím, jestli se mi to zdálo, nebo to byla pravda. Vašku?