První stopy ve sněhu

16.11.2013 jsme se rozhodli, že zajdeme na houby do lesa za Freiburgem, protože jsme neměli doma nic k jídlu. Nakonec to skončilo zimním treckem na kopec blízko Freiburgu se jménem Feldberg (1493 m.n.m). Přeložil bych to asi jako naši Luční horu. Každopádně houby jsme nenašli, ale za to se naskytlo pár pěkných pohledů.

Moment kdy procházíme mrakama

Kousek pod vrcholem

Herzogenhorn s Alpama v pozadí

Při sestupu se již mraky sápají i na Feldberg

Nasledující fotky jsou z ledna. Nechtěl jsem kvůli tomu psát speciální příspěvek. Chodíme do Schwarzwaldu každý týden, někdy i víckrát do týdne. Letos je dobrý rok, co se týká výhledů na Alpy. Následují fotky jsou z ski-alpových/back-country běžeckých toulek.

Pozdeji v zime, pohled z Staubenwassen

Jeste pozdeji v zime, mrazivé ráno na Herzogenhorn

Etna nebude

3343 metrů výsoká Etna je naprostou dominantou západní strany Sicílie. Kouřící vrchol ční nad přímořským městem Catania a tvoří tak jedno z největších převýšení v Evropě.

Než začnu ale mluvit o sopce, neodpustím si pár slov o žumpě jménem Catania a na konci věnuji také pár slov opačné straně Sicílie, abych neuváděl jen negativa.

Catania

Smečky špinavých psů, naprosto chaotická doprava, hluk, smrad, odpadky válející se po ulicích, kurvy sedící před neobyvatelnýmy baráky a pracující přes den i v noci. No i tak by se na to dalo dívat. Naše první minuty v tomto městě byly, aspoň pro mě teda, pořádným šokem. Opravdu jsem nečekal, že i v Evropě máme kousek Indie. Po chvíli jsem si ale zvykl a snad mi ten bordel přišel i zajímavý.

Nevím jak mám nazývat místní obyvatele, snad Siciliáni, protože se mi zdají trochu jiní, než ostatní Italové, které znám. V zásadě jsou to velice srdeční lidé, kterým nechybí ochota druhému pomoct. Bohužel však nikdo anglicky neumí a to dokonce i na informacích. Můžete položit otázku anglicky, německy nebo francouzsky, ale odpověď se vám dostane jen v italštině. A pravděpodobně ta odpověď bude velice dlouhá.

Pracující třída v Catánii

Abych ale na tu Catánii jen nekydal, tak musím uznat, že je zde spousta pěkných a historicky významných míst a tento duch jde skutečně cítit (s malou příměsí sýry) po celé Sicíli, ať už se člověk ocitne v Syrakúzách, kde Archimédés prohlásil osudné "Noli tangere circulos meos", nebo v malé zapadlé vesnici někde uprostřed Sicilské pouště. Já na tu historii moc nejsem, ale místní architektura je tak odlišná od té naší, že to i úplnému ignorantovi, jako jsem já, přijde zajímavé.

Kostel v St. Nicolsi s Etnou v pozadí

Etna

Na Etnu se člověk sveze autobusem z Catanie. Ten jede do cca 1900 metrů na Rif. Sapienza, kde se dá přestoupit na lanovku a posléze hybridníma autobusama až do 2920 m.n.m. No my jsme se chtěli trochu projít, tak jsme to vzali svižným tempem těch 1000 výškových metrů pěkně po svejch. Když jsme došli do sedla, kam se dá jště dojet jeepem, tak jsme narazili na závoru. "Etna má dnes zavřeno" na ní bylo italsky napsáno. Ale nikdo se nedíval tak jsme pokračovali dál, načež na mě vyskočil nějakej přičmoudlej talianos, že tam dnes fakt nesmíme. Později jsem se dozvěděl, že to ani nebylo vulkanickou aktivitou, ale silným větrem. Tak trochu foukalo no, asi mají Taliáni strach, aby jim tam nějaký turista nespadl do kráteru, jako jakýsi dřívější vládce. Tak jsme tedy vylezli na nějaký vedlejší kráter, který je taky aktivní. Tam už jsem musel uznat, že fouká fakt hodně.

Cesta na vrchol, po které jezdí auta

Pohled z nejvyššího místa

Cestou dolů jsme ještě nahlédli do pár dalších kráterů, které již byli vyhaslé. Sestup z vulkánu je vlastně příjemná záležitost, protože ztvrdlá láva vytvořila sutě, po kterých člověk sjede jak na lyžích. Akorát ten černý prach asi už z fusek a bot nikdy nedostanem.

Etna v mracích, které si sama tvoří

Erice a okolí

Cestou z Catanie do Palerma jsme omylem nasedli na špatný autobus, a tak jsme si objeli Sicílii pěkně dokola přes Mesinu. Musím uznat, že autobusy na Sicílii jezdí poměrně na čas, což mě příjemně překvapilo.

Po procestovaném dni jsme se dostali do starodávné vesnice jménem Erice na západním cípu Sicílie a příjezd to byl opravdu jak má být. Po serpentýnách jsme stoupali do 800 m.n.m s nevěřitelným výhledem na hory, jejichž stěny padají přímo do moře.

Selinunte

Během pobytu na Erice jsme byli na exkurzi v Selinunte. Jedná se o trosky chrámů z dob cca. 600 p.n.l. Každý Sicilián vám bude tvrdit, že mají hezčí a zachovalejší chrámy než v Řecku. No pravda je asi taková, že ty chrámy jsou po rekonstrukci. Myslím, že byly zničeny okolo 400 p.n.l, kdy tam vrthl Hannibal, nejdřív všechno zničil a pak ty trosky prohlásil za součást Cartága.

Pohled z Erice

Climbing in Schwarzwald

This contribution is about climbing possibilities around Freiburg in the mountains called Schwarzwald. One can not expect any breathtaking stories about some adventure. You know usually nothing interesting happens during climbing.

I always choose some easy routes to climb what is caused by that fact that I am very bad climber. On the other hand I try to compensate difficulty by length. Fortunately Schwarzwald give us plenty of very long and very easy climbing routes. One can find some also here:

http://routen.climbing.de/

but not all of them. I will add some new climbing experience from Schwarzwald from time to time when I try something longer and interesting. Don't be scared off my English please. I use English because there is most broader spectra of my friends from other countries than Czech or Slovak. I still plan to write most of the contributions in Czech language.      


Gfällfelsen

   At least for me this is the most beautiful place in Schwarzwald. High rocks take place above deep valley in altitude about 1000 above sea level. The best way how to get to the rocks is to drive car through the Oberied and few kilometers after there is small parking place attached to the bus station on the left side in direction to Todtnau. Then one has to walk about 400 altitudinal meters up in direction of Feldberg.  

One can find very nice topos drawing on this page:

http://www.gipfelstuermer-online.de/Klettern/BAFA/Topos/topos.html


One can see that there is lot of easy routes and if you add them one by other you can climb something like 150 meters with only few steps in between. One very nice option is to climb standalone tower Bauremturmle really from the bottom and then rappel down, make few steps left along the path and continue from the bottom of Kapuzentrum by Kandel Hohenweg and than final part by easy Kamin. All together it can be maybe even more then 160 meters of climbing. 

By the way "back to back" route on Bauremtrumle is little bit more difficult than 3+. At least for first climber.


Kandelfelsen

   Also very nice place very similar to Gfallfelsen. It is 100 meters bellow the top of the Kandel where Alps are sometimes visible. If you follow the path from Kandel you will end up before two rocks. One is on the left (south) and one is on the right (north). We climbed there only two routes so far. One approximately 35 meters long takes palace on the south rock. It is named westend and I would say it can be something like 3-4.   

The south rock

Second route we tried was the first route you can see from the path from Kandel. It was something like 6 so we used top rope. I don't feel embarrassed about that because we just wanted to try more difficult route which we didn't climb before.

There should be some 4- called Kandel Hohenweg which should be 55 meters long but this I haven't found. But surely we will try that next time. 

Rock itself is very well secured as it is usual in Germany. Some kind of Czech punk guys could protest against that but I rather feel safe on the rocks and agree with this German style. If somebody wants to prove that is brave then he doesn't have to take all of the rivets. 

Westend

The final step over the edge is always the worst!

Hinterwaldkopf, Zastler Tal

   There is huge bigwall above Zastler valley which is forbidden to climb because of some kind of birds. That's pity. Only bottom part is allowed and there is 20 paths to climb and even this part has approximately 50 meters. One of that routes should be also very easy, maybe 2-3 but we didn't try that. I will provide more information once we try that.   

But we climbed on one unsecured rock above that bigwall close to that cottage which is there. There is more boulders around and for sure one would not regret to spend here two days by bouldering. But that place is difficult to reach from Zastler valley because one has to know the path.

Todtnau

Topos can be found at: http://www.rock-guide.com/index.php/klettergebiete/todtnau

Routes are very well secured, maybe too much even for me. Usually there is also lot of people due to the via ferrata which crosses whole main wall. Routes are also not that long.

Kybfelsen

   Again very nice place but climbing itself is not that nice.  There is lot of rocks so if somebody secures them I would be first who climb it all. But at the moment there is only fixation for top rope installed on only small tower which is there. This tower is possible to climb by several ways from two sites. 

  I will add more photos and information when I find them.

Other places:

Old query in Freiburg, Todtnau, Todtnauer wasserfall. 







 

Reinheimen a Breheimen (Norsko)

 obtížnost: (v některých místech F, PD-)
 nejvyšší bod: 1464 m.n.m
 

Zobrazit místo norsko na větší mapě
 
Tyto dva národní parky leží v centrálním Norsku. Jejich výhodou je, že jsou naprosto opuštěné, což je pravděpodobně způsobené jejich polohou, kdy v sousedství leží Jotunheimen, Jostedal a Rondane. No a všichni turisti jdou radši tam, přestože tyto dva parky jsou jistě neméně působivé.

Naše cesta začíná ve čtyři ráno v Dombasu a před námi je skoro 200 km dlouhý treck přes hory s plným nákladem na zádech. Za raního šera (noc tu na začátku srpna trvá tak čtyri hodiny) stoupáme z údolí řeky Ilky na náhorní planiny Reinheimenu a já už na samotném začátku cítím jen únavu. S trochou štěstí jsme chtěli najít nějaké rozumné místo k odpočinku po dvou dnech cestovaní a tedy skoro nespaní. A štěstí se na nás usmálo. Potkali jsme jednoho pasáka ovcí, který nám ukázal otevřenou chatku, kterou tam sám postavil. Tam jsme tedy strávili celý první den a noc spaním a pojídáním čínských polívek. Nic moc jinýho člověk sebou nemá, neboť když si má člověk vzít jídlo na 14 dní, tak si asi trenčanský párky brát nebude.

Nahorni planiny nad Dombasem

Druhý den ráno jsme přebrodili pár bažin na této náhorní plošině a pokračovali směrem podél toku řeky Finna. Kromě toho, že mi ruply nervy z té cesty, po které jsme šli a tak jsme slezli lesem dolů k řece a pak zas zpět na tu cestu, se nic zajímavého nestalo. Před silným deštěm jsme se schovali v nějaké staré pile v Hortmorkje. Tento déšť přetrval dalších deset dní. Někdy byl slabší, někdy silnější, někdy se změnil v sníh, ale nikdy neustával.

Třetí den jsme pokračovali údolím Finndalen, kterým jsme došli až k jezeru Honnsjon. Zde začlo navíc ještě trochu foukat, ale já pořád ještě neztrácel naději v lepší počasí. (Zklamání, Naděje, Naštvání, Smíření = čtyři fáze turisty v Norsku)

Finndalen

Čtvrtý den jsme sešli dolů k řece Otta do města Bismo, kde jsme trochu doplnili zásoby čínských polívek. Svezli jsme se 6 km stopem do údolí Lundadalen, neboť jsme nechtěli jít pěšky podél rychlostní silnice (asfaltové, což znamená hlavní protože většina vedlejších cest v Norsku je prachových, podobně jako v Indii). Někde na horní hranici lesa jsme to zakempili.

Den pátý byl opět ve znamení deště a dlouhého táhlého stoupání Lundadalenem. Tuto etapu bych označil za technicky i orientačně nejtěžší. Vtip je v tom, že přes řeku Visu vede jen jeden jediný most a ten člověk nesmí minout, jinak už se na druhou stranu nedostane.

Lundadalen

Stezky tu prakticky nejsou. Tedy občas se vynoří něco jako pěšina, ale ta většinou po deseti metrech zase zmizí. Je to prostě tím, že sem nikdo nechodí, takže není kdo by to vyšlapal. Občas člověk musí přebrodit nějakou řeku. Moc se mi do těch řek lízt nechtělo, ale neměli jsme jinou možnost. Jen jsem se modlil, aby nepřišla nějaká taková, která by nijak přelézt nešla.

Stezky tu nejsou

Stan od Jurka jsme si tentokrát postavili u jednoho z nejkrásnějších jezer v Norsku jménem Lundadalsvatnet. Kdyby bylo o třicet stupňů víc, tak bych se v něm i vykoupal.

Den šestý jsme započali jako obvykle ovesnou kaší a balením mokrého stanu v dešti. Tato etapa byla poměrně krátká, prakticky jen na druhou stranu jezera a pak kousek stoupání na chatu Trulbu. Náladu (fáze naštvání) nám zvedlo stádo divokých sobů, které proběhlo jen pár metrů od Martiny.

Stado sobu na konci udoli, tri dny cesty od civilizace

Chata byla zamčená a opuštěná. Kdo by tu taky za ty prachy spal. Využili jsme však verandu, kde se náš stan tak akorát vlezl.

Probuzení sedmého dne nebylo vůbec příjemné. Věděli jsme, že máme před sebou klíčovou etapu, technicky i fyzicky náročnou a venku to moc dobře nevypadalo. Tentokrát jsme stan balili za sněžení a silného větru, ale aspoň že byl relativně suchý (abych si furt nestěžoval).

Cesta kolem Medalsbu byla poměrně dobře značená mužiky, ale díky neustálému přelézání šutrů poměrně vyčerpávající.

Nekdo by tu i nechtel byt

chybi mi plavecky vycvik, sakra

Den osmý jsme strávili sestupem Fortundalenem, kde jsme kempovali na dvou místech. Sestup je to rychlý a člověk potká civilizaci už na horním konci údolí. Je toho tu spoustu k vidění, zejména vodopády, ale o tom někdy jindy.

Fortundalen

takovych tam bylo

Den devátý, jediný slunečný,  jsme dorazili do Lustrafjordu, naši cílové stanice. Zakempili jsme to nad fjordem v lese. Jsem si jist, že je to pozičně o dost lepší, než v jakémkoliv kempu dole v Skjoldenu a navíc o třista NOKů levnější.

Byl tu i nějaký ten boulder, tak jsme si i trochu zalezli. Ale každopádně tahat lezky do Norska je blbost, protože tam je stejně furt hnusně a skály jsou mokrý.

 

Ze Skjoldenu do Sogndalu jsme dojeli busem a v Sogndalu jsme vzali trajekt do Bergenu. Ten mohu skutečně doporučit, i když to je docela drahé. Z Bergenu pak vlakem do Osla. Takový byl i náš plán, trochu si za odměnu (pro někoho za trest) užít kultury. Pokud byste někdy zavítali do Sogndalu, zajděte si do místního kostela, je tam teplo a dá se tam schovat před deštěm.

Tímto náš treck skončil a musím říct jednu věc, že Martina je fakt silná baba co táhla 20 kg na zádech každý den 20 km v horách, v dešti a sněhu s promočenýma botama přes řeky, bažiny, sněhová pole a šutry atd. A k tomu se jí jen málokdy ztratil úsměv z tváře.

Laginhorn (Alpy)

obtížnost: PD-
nevyšší bod: 4010 m.n.m 

Laginhorn je  4009 metrů vysoká hora tyčící se nad Saasfee. Zatímco Laginhorn je ostrá stěna ze všech stran, sousední Weismies je jednolitý ledovec. Jeho protějškem přes udolí je ostrý Nadelhorn. Všechny tyto hory jsou rozumně zvládnutlené II-III UIAA, tedy víceméně turistika, občas ledovec, občas to chce přelízt nějaký šutr, ale nějakého lezeckého úseku se zde nedočkáte, určitě ne po těch nejjednodušších cestách. Když jsem hledal informace o těchto horách, našel jsem spoustu rozličných, většinou velice nadhodnocených pohádek, jako by to byl výstup nejmíň na K2. Zpětně to považuji za informace od pseudohoralů, kteří se chtějí na netu ukázat jako drsní horalové. No a kdo nechce, že jo?

tečkovaně co nejde vidět

Vzhledem k tomu, že je to ze Saasfee 2500 nahoru dolu, tak je dobrý někde přespat. Jiná alternativa je dojet si někam lanovkou, ale i tak by to bylo za jeden den docela extrém. My, jakožto pohodlní flákači, jsme se rozhodli zaplatit si dvě noci na Wiesmies huette. Tato chata je poměrně drahá (cca. 50e na noc). To je dáno tím, že kousek pod ní vede lanovka a tedy je to i dost bohatších zákazníků, kteří většinou nikam nejdou. Ale kafe tu maj dobrý, lidé jsou ochotní a snídani připravují od půl páté.

Ráno jsme kolem páté opouštěli chatu, skoro jako poslední z těch, co někam šli. Nejprv jsme trochu sešli ze mužiky značené přístupové cestě k ledovci. To ale nebyl problém, protože cesta údolím je poměrně jednoznačná, a žádné velké překážky tam zas tam moc nejsou (potok a pár skalek). Nicméně stezka vede po pravé straně potoka ve směru nahoru. Ledovec (spíš už větší firnové pole, takové by se asi našlo i v Tatarách), začínal na výšce cca 3200. Spatřili jsme zde i stan, takže jde to asi udělat i zadarmo a pravděpodobně se to tam moc nekontroluje, za to ale neručím. 

Weismies

Stěna je to úchvatná, až člověk nevěří, že tam vede pohodová cesta. Ale vede. Sice je trochu zdlouhavá a fyzicky náročná, ale technicky to tak těžké není. Je tam jedna dlouhá část, kde je třeba používat ruce (neříkám lízt), ale jistit se tam asi nemá smysl, leda že by tam člověk šel s nějakým malým dítětem.

Na druhou stranu cesta je to vyčerpávající a méně kyslíku již člověk pociťuje aspoň ve formě únavy a potřeby častějších přestávek. To asi neplatilo pro Dadu, která nám utekla a počkala až na vrchole.

Vrchol samotný, to je paráda, bylo nás tam sice víc, a místa tam moc není, ale v porovnání s okolními vrcholy je spíš opuštěný. Lidé nahoře už většinou nemají moc náladu chovat se ohleduplně vůčí ostatním, tak je  dobrý nesedět úplně u křížku, ale sednout si o kousek dál, tedy pokud je dobrý počasí na to, aby se člověk nahoře zdržel.

Sestup z vrcholu dolů je horší a nebezpečnější, než výstup a proto vyžaduje být ostražitý. Je tam prudký svah a jakmile se člověk rozjede, tak už se nezastaví (to jsem po cestě nahorů nevnímal). Občas se mi stává a stalo se mi to i zde, že si mačku zaseknu do kalhot a díky tomu zakopnu. Naštěstí jsem měl cepín připravený a tak jsem popojel jen metr nebo dva. Zatím jsem nepřišel na metodu, jak tomuhle zabránit, no hlavní je v takový situaci reagovat rychle, protože na začátku zabrzdit je hračka, ale jakmile se to rozjede, tak snad až dole na ledovci.

Z vrcholu

Strávili jsme na chatě i další noc a užívali si okolních rozhledů, piva, jídla a spánku. Asi to nebylo nutný, ale taky nebylo kam spěchat. Člověk taky nikdy neví, kdy mu vyjde počasí, tak jsem si objednal raději dvě noci.

Nadelhorn

Sestup z chaty k autu byl jak za odměnu. Slunečno, blbiny, výhledy, dobrá nálada. Na fotce nahoře je Nadelhorn, no řekl bych skoro pohled z Himalájí.

Autem jsme projeli skrz Bernské Alpy tunelem na vlaku. To můžu vřele doporučit, zvlášť když je to asi za 20 e a ušetří to kus cesty. A mohu doporučit i zastávku u Thunského jezera, ze kterého je vidět jistá stěna, modla všech horolezců.

Srdcovka na zaver

Sustenhorn (Alpy)

Tento plochý vrchol je se svými 3503 metry nejvyšší z Urnerských Alp. My jsme začali na parkovišti Steigletscher v zhruba v 1900 metrech. Někteří fanatici by to možná dali za den, kdyby začali v před čtvrtou hodinou ranní. Jenže já jsem starý flákač a nikam se neženu. Navíc sněhové podmínky v červnu tu byly asi jak v půlce února, takže jinak než na ski-alpech je to hovadina. I na sněžnicích je to blbost vzhledem k vzdálenosti, kterou musí člověk urazit. No a my jsme se rozhodli pro to nejhorší řešení a to udělat si ledovcovou túru pěkně po svých, jen v mačkách.

Jeste v suchu na asfaltu. Cela cesta na chatu je viditelna.

Podle fotek na google maps jsem si našel pohodovou cestu na Tierbergli chatu, kde jsme měli objednané ubytování, na švýcarské poměry docela levné. Došli jsme na konec asfaltky a vidím nějakou, pytlem zakrytou značku, asi označení letní cesty na chatu. V tu chvíli mi bylo jasné, že je ta cesta zavřená, ale o zimní cestě přes ledovec jsem nevěděl a navíc ve sněhu byli nějaké staré stopy. Do svahu sice zrovna pralo slunko, ale aspoň na začátku nic až tak lavinově nevypadalo.

Asi po dvou hodinách boření se roztopeným sněhem jsme se dostali do místa, odkud byla jasně vidět chata i s nějakou postavou stojící na kraji srázu dívajíc se dolů směrem k nám. V té chvíli mi zvoní telefon a já jsem naštvaný, že zas někdo něco chce. Nevolal mi ale nikdo jiný, než chatař, ta osoba stojící 200 výškových metrů nad náma. Měl pro nás radostnou novinku, že v tom svahu nad námi je uložená pěkně masivní lavina a že nechce vidět, jak smete dva lidi. No pořád jsme stáli na docela bezpečném místě, tak jsme mohli situaci řádně zhodnotit. Proti varování zkušenějšího bychom samozřejmně nešli a to i když jsme Čecho-Slováci. Na druhou stranu zase aspoň dvě hodiny dolů a tři po ledovci nahoru, to se na sklonku dne taky nikomu nechtělo. Jistá alternativa tu ale ještě byla, o které chatař nemohl vědět, protože tama asi nikdo nikdy nešel. Byl to hřbítek nalevo od nás. Jen jsem prosil boha, aby tam nebyla žádná, byť pětimetrová stěnka.

Trocha lezení tam nakonec byla, ale s trochou dojištění to nebyl vůbec problém, možná sem tam nějaké trojkové kroky. Díky tomuto rozhodnutí jsme tedy neztratili možnost zdolání Sustenhornu, i když okolo je spousta jiných kratších a podobně pěkných trecků, které by se případně dali udělat.

kousek pod chatou, nad hrbitkem

Chata byla super, jídlo dobrý, dramatický západ slunce, spaní v peřinách, snídaně v 5:00.

u chaty, v pozadí Tierberg

Druhý den výstup zdlouhavý a těžký. Trhlinka v tomhle ledovci by se mohla objevit, ale pokud člověk kopíruje stopy jiných, nemělo by nic hrozit. Sem tam jsou ty trhlinky vidět, ale dá se jim slušně vyhnout. Davy ski-alpinistů byly trošku demotivující, zvlášť když se jim šlo tak pěkně a my se bořili půl metra do mokrého sněhu.

Ještě to byl kousek na vrchol, když mi došly síly a musel jsem Martinu požádat, aby šla první a táhla tak lano. No zhostila se toho perfektně a na vrchol mě prakticky vytáhla.

tesne pod vrcholem

Zpátky to bylo sněhovo slunečné peklo kořeněné žízní a chutí na pivo. S těma tekutinama jsme to podcenili a se slunečním krémem taktéž. Člověku se to nechce vytahovat někde z hlubin baťohu a zvlášť když se cítí vpohodě, však to slunce tak nepálí. No ale už k autu jsme přicházeli jak červený rajčata, ale noc poté byla nezapomenutelná.

Na závěr snad jen to, že tuto horu i chatu pod ní skutečně můžu doporučit, jen se člověk musí vyvarovat všem chyb, které jsme udělali my.

Spitzekoepfe, Vogesen (Francie)

I když Vogesen nepatří k nejvyšším horám, jsou pořádně skalnaté s rozsáhlými náhorními holinami a dá se tu pořádně vyblbnout. Zvolili jsme dvoudenní zimní přechod Spitzekoepfe, postraního hřebínku, ostrého jak břitva. Za jeden den by to asi byla magořina vzhledem k tomu, že musíte k tomu hřebínku dojít, a pak z vrchu někde sejít. 

Pekna stena dolu

Hlavně v první části je pár krátkých lezeckých úseků, řekněme tak 3-4 na fr. škále, ale dají se obejít spodem přes les. My jsme se však snažili hřeben co nejvíc kopírovat. V předpovědi počasí jsem se dočetl, že by navečer již mělo být slunné počasí, žádné opalovačky jsem se však nedočkal. Naopak. Trochu přituhlo.

jako doma

Ve spodní části Spitzekoepfe je spousta sedýlek, kde není skála a tak tam prorůstá les. Toho jsme využili k noclehu. Myslel jsem, že dojdem dál, ale díky oblačnosti se setmělo velice rychle. Spaní na sněhu není ničím odlišné od spaní v posteli, jen je třeba mít dobrou karimatku a spacák. Za odměnu je však to ticho, čerstvý vzduch a rum s trochou čaje za intimního zvuku plynové bomby. To všechno a ještě víc za tu kosu fakt stojí.

Probuzení do zimy je krutá záležitost. V lepším případě je vám ve spacáku teplo a nikam se vám nechce, a tak jen tak ležíte, dokud se vně spacáku neoteplí. V horším případě je vám kosa už v tom spacáku, ale to vás aspoň vyžene ven.   

Po snídani jsme pokračovali dál po hřebínku s tím, že zde již bylo méně technických míst, ale více exponovaných míst s pěkným výhledem.