Laginhorn (Alpy)

obtížnost: PD-
nevyšší bod: 4010 m.n.m 

Laginhorn je  4009 metrů vysoká hora tyčící se nad Saasfee. Zatímco Laginhorn je ostrá stěna ze všech stran, sousední Weismies je jednolitý ledovec. Jeho protějškem přes udolí je ostrý Nadelhorn. Všechny tyto hory jsou rozumně zvládnutlené II-III UIAA, tedy víceméně turistika, občas ledovec, občas to chce přelízt nějaký šutr, ale nějakého lezeckého úseku se zde nedočkáte, určitě ne po těch nejjednodušších cestách. Když jsem hledal informace o těchto horách, našel jsem spoustu rozličných, většinou velice nadhodnocených pohádek, jako by to byl výstup nejmíň na K2. Zpětně to považuji za informace od pseudohoralů, kteří se chtějí na netu ukázat jako drsní horalové. No a kdo nechce, že jo?

tečkovaně co nejde vidět

Vzhledem k tomu, že je to ze Saasfee 2500 nahoru dolu, tak je dobrý někde přespat. Jiná alternativa je dojet si někam lanovkou, ale i tak by to bylo za jeden den docela extrém. My, jakožto pohodlní flákači, jsme se rozhodli zaplatit si dvě noci na Wiesmies huette. Tato chata je poměrně drahá (cca. 50e na noc). To je dáno tím, že kousek pod ní vede lanovka a tedy je to i dost bohatších zákazníků, kteří většinou nikam nejdou. Ale kafe tu maj dobrý, lidé jsou ochotní a snídani připravují od půl páté.

Ráno jsme kolem páté opouštěli chatu, skoro jako poslední z těch, co někam šli. Nejprv jsme trochu sešli ze mužiky značené přístupové cestě k ledovci. To ale nebyl problém, protože cesta údolím je poměrně jednoznačná, a žádné velké překážky tam zas tam moc nejsou (potok a pár skalek). Nicméně stezka vede po pravé straně potoka ve směru nahoru. Ledovec (spíš už větší firnové pole, takové by se asi našlo i v Tatarách), začínal na výšce cca 3200. Spatřili jsme zde i stan, takže jde to asi udělat i zadarmo a pravděpodobně se to tam moc nekontroluje, za to ale neručím. 

Weismies

Stěna je to úchvatná, až člověk nevěří, že tam vede pohodová cesta. Ale vede. Sice je trochu zdlouhavá a fyzicky náročná, ale technicky to tak těžké není. Je tam jedna dlouhá část, kde je třeba používat ruce (neříkám lízt), ale jistit se tam asi nemá smysl, leda že by tam člověk šel s nějakým malým dítětem.

Na druhou stranu cesta je to vyčerpávající a méně kyslíku již člověk pociťuje aspoň ve formě únavy a potřeby častějších přestávek. To asi neplatilo pro Dadu, která nám utekla a počkala až na vrchole.

Vrchol samotný, to je paráda, bylo nás tam sice víc, a místa tam moc není, ale v porovnání s okolními vrcholy je spíš opuštěný. Lidé nahoře už většinou nemají moc náladu chovat se ohleduplně vůčí ostatním, tak je  dobrý nesedět úplně u křížku, ale sednout si o kousek dál, tedy pokud je dobrý počasí na to, aby se člověk nahoře zdržel.

Sestup z vrcholu dolů je horší a nebezpečnější, než výstup a proto vyžaduje být ostražitý. Je tam prudký svah a jakmile se člověk rozjede, tak už se nezastaví (to jsem po cestě nahorů nevnímal). Občas se mi stává a stalo se mi to i zde, že si mačku zaseknu do kalhot a díky tomu zakopnu. Naštěstí jsem měl cepín připravený a tak jsem popojel jen metr nebo dva. Zatím jsem nepřišel na metodu, jak tomuhle zabránit, no hlavní je v takový situaci reagovat rychle, protože na začátku zabrzdit je hračka, ale jakmile se to rozjede, tak snad až dole na ledovci.

Z vrcholu

Strávili jsme na chatě i další noc a užívali si okolních rozhledů, piva, jídla a spánku. Asi to nebylo nutný, ale taky nebylo kam spěchat. Člověk taky nikdy neví, kdy mu vyjde počasí, tak jsem si objednal raději dvě noci.

Nadelhorn

Sestup z chaty k autu byl jak za odměnu. Slunečno, blbiny, výhledy, dobrá nálada. Na fotce nahoře je Nadelhorn, no řekl bych skoro pohled z Himalájí.

Autem jsme projeli skrz Bernské Alpy tunelem na vlaku. To můžu vřele doporučit, zvlášť když je to asi za 20 e a ušetří to kus cesty. A mohu doporučit i zastávku u Thunského jezera, ze kterého je vidět jistá stěna, modla všech horolezců.

Srdcovka na zaver