Slovo autora

Servus, whoever you are. This blog offers you some tips for trips, links and my experiences with given tour. There could be also some interwievs or philosophical thoughs hidden here and there. But don't take them to seriously.
Don't hesitate to contact me in case you want to ask for info and also write comments if you like: tomasjavurek09@SPAMNOTgmail.com


Saturday, March 15, 2014

Expedice Dobré Větry - Patagonie


Tohle je druhá část expedice Dobré Větry. První část je ke zhlédnutí zde:

Cordon de la Plata

Zatím jen foto, povídačky okolo dodám později.

Všechno začíná v Mendoze na náměstí v muzeu, kde probíhá výstava Pabla Picassa, mimochodem docela zajímavá. Nemůžeme se nějak rozhodnout, jestli na sever do Salty, nebo na jih do Patagonie. Myslím, že to nakonec nějak rozhodly holky a jelo se do Patagonie.

Po 17 hodinách v autobuse jsme dojeli do švýcarského města Bariloche. Tohle město má zase úplně jiný charakter než Buenos či Mendoza. Takové alpské město, řekl bych. Jdeme se tedy hned informovat, jaké treky v okolí jsou dostupné. No na první pohled žádné, buď celou dobu údolím, nebo pouze s průvodcem, a nebo po ledovci, na což jsme neměli vybavení. Na konec jsme podepsali nějaký papír, že to pravděpodobně přežijeme i bez průvodce a mohli jsme vyrazit na hřebenovku zvanou ¨Four refugios¨, která je v rámci Argentiny asi často vyhledávaným trekem. Kdyby náhodou někdo měl někdy možnost ji udělat, tak mi dejte vědět vaše postřehy, opravdu mě zajímají. 





Na mapě je vyznačena trasa, jak jsme ji zvolili my. Intenzívní modrá vyznačuje obtížnější části (lezení, obtížný terén, málo vody, atp.). Dá se to trochu obměnit, ale spaní na čtyřech refugiích by mělo zůstat. Předem říkám, že jsme měli téměř ideální podmínky, snad až na vedrem způsobený nedostatek tekutin běhěm jedné etapy, a i tak to nebylo zadarmo. Neumím si představit, že by se dal celý okruh udělat za většího vedra, většího větru, deště, sněhu nebo bouřek. My měli štěstí, beru to jako náhradu za Cerro Plata. Celá trasa má 3500 metrů převýšení a něco okolo 62 km, což se na první pohled nemusí zdát moc.


 

První etapa je technicky nenáročná, avšak s velkým převýšením, které člověk musí vyjít s plnou náloží na zádech a s dostatečnými zásobami vody. Krátké dvoukrokové přelezy v traverzu pod Cerro Cathedral nám daly feeling, jak je to tu se značením a co znaméná turistický chodník zde. No věru není to, jak když se člověk prochází po Jeseníkách či Fatře. Za to horské chaty jsou tu dokonalé, jak Švýcárna či Borišov. Když jsme došli na chatu Frey, spoustu lidí sedělo venku, popíjelo maté, vařilo večeři a horolozci pili víno, aby ze sebe shodili strach jdoucí s okolních stěn. Dali jsme jim radši slivku s tím, že ta je účinější. Na to většinou reagovali tím, že příště jedou lízt do Tater. Na chatě jsme se seznámili s Mickym a Alechandrou, kteří pracují v nukleárním centru v Bariloche. (To původně sloužilo jako vojenský výzkum na sestavení atomové bomby. Nyní se tam pracuje s jaderným reaktorem a pravděpodobně na dalších jaderných projektech.) 



Po ránu bylo před chatou poměrně dost lidí a někteří z nich někam běželi, jak kdyby potřebovali rychle na velkou. Šlo o horský marathon a před chatou byla občerstvovačka. Tento běh, nebo možná spíš pochod v těžkém terénu, nás pronásledoval i následující den, což nebylo na škodu, protože jinak bychom tam byli sami a asi bychom ne vždy věděli, kam máme jít. Přechod z chaty Frey na chatu Jacob byla celkem flákačka. Uprostřed celkem krátké etapy jsme si dali přestávku na kávu a sušenky, a pak jsme se vyvalili na slunci a spálili se na uhel.  Na večer jsme došli na Jakoba. Je to asi jediná chata, která mě moc nepřesvědčila, ale okolí stálo za to.



Další den nás čekala poněkud těžší etapa. Nejprv přístup ke stěně po skálách vyhlazených od ledovce, což bych přirovnal k chození po dlažbě, tedy vzásadě se šlo pohodlně. Pak tak 50 metrů něčeho, co by se dalo přirovnat k lezení, snad III UIAA, tedy něco jako 2+ na fr. škále. Jištění je v tomto místě na zvážení, v horších podmínkách určitě, v dobrých podmínkách jak kdo. To co přišlo potom, bylo ovšem daleko horší. Dlouhé úmorné lopocení kamennou pouští, nahoru, dolu, v nechutném vedru a s omezenými zásobami vody. Celý ten hřeben přes Cerro Navidad může trvat 6 hodin, možná víc, záleží na počasí. A celou dobu tam není voda. Ve chvíli, kdy si člověk myslí, že je už kousek od chaty, ho ještě čeká 400 výškových metrů nahoru. My to vzali zkratkou. Byla tam nějaká značka, ale na mapě vyznačená není. Myslím, že to bylo rychlejší.



nejtěžší úsek


Tornador, Toreador, Tronador

Cerro Navidad


Az dolu do udoli a pak zase nahoru



Laguna Negra, co dodat. Je to tam fakt hezký, jeďte se přesvědčit na vlastní oči. Nic tam nechybí. Jen mám jednu radu: kousek za chatou je takový pěkný, zelený plácek s kytičkama, jak stvořený pro kempování. A když je dobrý vítr, tak snad člověk ani neucítí tu žumpu, co je vedle. My jsme ji cítili už od začátku, ale člověk byl po téhle etapě tak unavený, že ... no prostě nebylo možné ten stan přemístit. Pravda je, že po nějakém tom pivu na chatě to nakonec až tak moc nesmrdí.


tohle Dadku evidentne bavi
Cílem poslední etapy (neberu-li sestup), byl vrchol Pico Turista. Skutečně pěkný turistický vrchol. Přístup není nijak technicky složitý, ale nepříjemný. Skoro až na vrchol vede suť, která dle mého názoru není stabilní. Sem tam nějaký šutr mi odletěl od noh a když jsem udělal krok, o půlku kroku jsem sjel dolů. Navíc to bylo ještě z části v kuloáru. Z celé trasy tohle bylo jediné místo, kde jsem se cítil nejistě. Je mi jasné, že toto místo a to jemně lezecké místo z předchozí etapy, by mohlo být v horším počasí skutečně problematické.



Pak už jen povinné focení na Pico Turista, s opravdu impozantními výhledy a sestup dolů na Refugio Lopez. Tam se trochu v noci zvedal vítr a zaprášil Mrqův stan a tímto mu děkujeme za jeho půjčení a doporučujeme ho na zahradě trochu umýt hadicí. Vlastně ten prach jsem měl i mezi zuby.


Sestup nazpět dolů k jezeru byl taktéž vybaven rozhledy. Tentokrát na jezero, připomínající nějaký norský fjord. Cestička dolů není moc klikatá, spíš přímá a hliněná. Sestup v dešti doporučiji na bobech, nebo s mačkama.

Z Bariloche jsme pak jeli nazpět do Buenos Aires, kde naše expedice končí. Je z toho až smutno, poznat tak krásný kraj a muset jet pryč. Člověk se jen tak zpátky nepodívá. Vzpomínka na Argentinu, bude ale ještě dlouho živá, a co se musí nechat, že těch nehezkých momentů bylo málo, jestli vůbec nějaký.







2 comments:

  1. Nádhera! Jste odvážní. :) Pište víc, taky bych nejdradši někam zmizela, zatím bohužel jen prstem po mapě a očima po obrázkách, tak ať aspoň stojí za to.

    ReplyDelete
  2. Diky z comment Zuzko. Urcite se nekam brzy taky podivas.

    ReplyDelete