Vrcholový Blog - Summit Blog: Expedice Dobré Větry

obtížnost: F (PD+ Lomas Amarilas)

nevyšší bod: 5208 m.n.m

Zobrazit místo Cerro Platta na větší mapě

Zdolávání kopců alpským stylem je těžká práce. Jak s tím jednou člověk začne, chce výš a výš, a tím je to těžší a těžší. Jak říká Mrqa, nad 5000 metrů je každých sto metrů sakra znát, a člověk si je musí těžce odpracovat. Výšky tohoto charakteru v Evropě nemáme (Kavkaz je otázkou), a proto se člověk musí podívat někam jinam. Rozhodnutí padlo na Argentinu, jednak protože Himaláje už jsme navštívili, jednak z kulturních důvodů, a taky protože přístup do Buenos Aires je poměrně levný. Podle Buenos Aires jsme pojmenovali naší expedici "Dobré Větry", což se později ukázalo jako velice příhodný název.

Z Buenos jsme se přesunuli do Mendozi, přesněji masívu And Cordon de la Plata. Naším původním cílem bylo zdolat šestku Cerro Plata, nejvyšší kopec v tomto masívu. Už z autobusu před Mendozou mi ale bylo jasné, že to pravděpodobně nepůjde. Nejen obrovská hora budící respekt, ale i pokrývka nového sněhu od 4000 nahoru, na únor velice nezvyklá, nám trochu komplikovala plány. Popravdě jsem pochyboval, že vůbec dojdeme do base campu.

camp las Vegittas, vzadu velikán Vallecitos

První noc jsme strávili na horské chatě San Bernardo, kterou vřele doporučuji. Pivo je tam dobrý a chatař Marco rád upeče pizzu na jakou nikdy nezapomenete. Ráno jsme se vydali na cestu do las Vegittas, prvního přístupového kampu ve výšce 3200. Ačkoli to není až tak vysoko, člověk zde již výšku velice dobře cítí. Proslýchá se, že tato část And je vůbec nejtěžší na aklimatizaci. No pravda je, že v takové výšce běžně nic necítím, ale tady to bylo znát.

Cesta do Base Campu

Další noc jsme strávili v druhém přístupovém campu Piedra Grande, přičemž před tím jsme se šli podívat až téměř do base campu. Piedra Grande je také base campem pro některé výstupy na okolní čtyřky, zázemí tu ovšem není až tak dobré. Pro vodu se musí kousek chodit a většinou tu moc stanů není.

Třetí den base camp. Neuvěřitelné místo. Snad jedno z nejhezčích, co jsem kdy viděl. Na jednu stranu stěny místních velikánů a na druhou stranu nad vrcholy neméně drsných čtyřek. Přesto nás zde čekaly nemilé zprávy. Za poslední týden nikdo Cerro Plata nezdolal kvůli sněhu. Borci, co šli ten den na Vallecitos (5456), tak se vrátili po 12ti hodinách naprosto zničení, a popisovali to jako sněhové peklo. Vzhledem k místním větrům jsem ani neočekával, že bychom mohli využít jejich stop. Místní větry jsme měli také možnost pocítit v noci, naštěstí to ale stan vydržel bez újmy. Další nemilou zprávou bylo, že statický stan Makalu to dnes balí. Skončila sezóna, tedy žádná pizza, žádný čaj. Zásob jídla jsme měli dost, to mi starost nedělalo. Spíš jsem se obával toho, že sbalí ten stan a my se nebudeme mít kam schovat, když přijde bouřka, nebo nám uletí náš stan.

Base camp El Salto

První noc ve výšce je kritická, my jsme ale žádné velké problémy neměli. I když jsem slyšel dost lidí okolo kašlat, což je taky jeden ze znaků lehkého otoku plic. Ráno jsme vyrazili do výškového kempu Hoyada, který se pravděpodobně kvůli větru moc nevyužívá. Někde na webu by měl být příběh o tom, jak tam někdo strávil 13 hodin ve stanu roztažený jako pavouk, každou končetinu v jiném rohu stanu, aby ten stan, nebo to, co z něj zbylo, udržel na zemi.

Ještě ten den, se mladý nadějný klučina Johanes vrátil z vrchu. V blbých pohorkách vylezl až na 5800 m.n.m, čímž se stal člověkem, který se za posledních deset dní určitě dostal nejvýš. Neboli dal klepec všem těm superborcům ve skeletech, kteří tady chodí machrovat. O den později mi říkal, že si toho ze sestupu moc nepamatuje, jak byl vyčerpaný. Dokonce se mě zeptal, jestli jsme se spolu vůbec bavili. Prostě si to nepamatoval. Pro mne osobně, a myslím, že pro každého v base campu, to byl jistým způsobem hrdina.

Večer jsem se dohodl s jedním Němcem, že s ním ráno zajdu na pětku Lomas Amarilas. Holky si chtěly udělat den volna.

Prázdný camp Hoyada

Martina se ráno probudila s nesnesitelnou bolestí v očích, tak jsme nasadili Dilluran, který pravděpodobně zabral. Řekl jsem holkám, aby za dvě hodiny vyrazily do Hoyady a já jsem s Martinem (to je ten Němec) vyšel směrem do sedla mezi Cerro Plata a Lomas Amarilas.

Vallecitos z Hoyady po ránu

Ráno bylo v údolí pěkně a poměrně teplo. Jasně jsme ale viděli, že na hřebeni to takový med není. Jasně byl vidět sníh neustále zvedaný větrem, což není dobré znamení.

Dorazili jsme do sedla, kde vítr nenechával člověka stát a neustále prskal sníh do tváře. Vrchol Lomas Amarilas se zdál být blízko, tak jsme vyrazili po hřebeni. Cesta je to nepříjemná, občas musí člověk něco přelézt, ale s vidinou vrcholu to šlo celkem dobře. Pak jsme ale dorazili do místa, kde byla 30 metrů hluboká díra v hřebeni, která nešla slézt a pak zas vylézt. Ani podlézt ji nemělo smysl, protože tam byl stěna. Museli jsme tak 150 metrů pod hřeben. Pak jsme traverzovali pod těmi stěnami a hledali jsme rozumný žlab, který by byl vhodný na to, dostat se zpátky na hřeben. Bylo to dlouhý, ve sněhu a v prudkých poryvech větru. Většina žlabů ale obsahovala nějaký ledopád nebo stěnu. Až jsme došli k širokému žlabu, který stoupal přímo od Hoyady. Ten se zdál být dobrý. Jen mě trochu znervózňovalo, že jsem z vrchu ještě nikoho neviděl v Hoyadě, podle mých výpočtů už tam holky měly být. Drápali jsme se tedy tím žlabem až do místa, kde jsme se museli rozhodnout, jestli doprava, nebo doleva. Vrchol nalevo se mi zdál být vyšší, tak jsme se vydali nalevo. Až když jsme ho dobyli, tak jsme zjistili, že je to falešný vrchol.

Na ten pravý vrchol ale nezbyly síly, znamenalo by to zase jít naspod žlabu a nahoru, protože po hřebeni nebylo možné projít. Kdo v takové výšce kdy byl, tak mě jistě chápe. Martin naměřil 5082 m.n.m, hlavní má psáno 5102 m.n.m., ale má asi trochu víc.

Při sestupu jsem viděl nějaké lidi v Hoyadě, což mě uklidnilo. Ale asi jen tak do té doby, než jsem tam došel, protože to holky nebyly. Z Hoaydy v El Saltu jsem byl asi tak za 15 min, tam jsem ale zjistil, že je vše v pořádku.

Pokud se kdy kdo pokusí zdolat Lomas Amarilas: good luck, stoupejte přímo z Hoyady, nestoupejte do sedla a pak po hřebeni, nejde to, a nebo tam raděj vůbec nelezte.

Třetí den jsme s holkama chtěli zdolat Vallecitos. V noci lítaj stany a lidi okolo nich, náš drží. Vstáváme ve tři ráno, vítr je celkem klidný. Dáváme snídani a připravujeme se k odchodu. Pak je posloupnost událostí následující: 3:45 - přichází větrná bouře, 4:00 sedíme ve třech na návětrné straně stanu a mermomocí se snažím zachovat jeho tvar, 4:15 - kamenná zídka okolo stanu nevydržela a spadla, stan už nemá stanovitý tvar, 4:30 - někteří lidi se v tom větru snaží sbalit stan a schovat se do Makalu (dost blbý nápad), 4:45 - stále držíme stan a paříme u toho očko, lidi venku nejdou přes ten vítr slyšet, 5:00 - stále držíme stan, trochu se mi zavírají oči, 6:30 - probouzím se v křečovité poloze, polozmrzlé holky sedí vedle mě, stále na návětrné straně stanu. Vyspaný do růžova nadhazuji provokativní návrh jít ještě nahoru. Martina se nečekaně chytla (a za to fakt smekám), a tak jsme v 7:00 vyrazili. Bylo to pozdě. I kdyby nahoře nebyl sníh, jako že ho tam pořád bylo hodně, tak ty vrcholy jsou nechutně daleko. Došli jsme do sedla mezi Vallecitos a Cerro Plata, 5208 m.n.m, což je už tak velice pěkný výkon. Vallecitos se ze sedla zdál jako nadosah, ale na to už nebyl čas. Krásné pohledy na Aconcaguu, a sestup dolů do El Salta, a později večer až úplně dolů na chatu.

skoro sedm, co chybělo

Ze sedla uz se Vallecitos nezdal tak nezdolatelny

Pěkná studie Lomas Amarilas, my byli na tom předním

Sestup

Sestup byl, aspoň pro mě, smutnou záležitostí. Jednak jsme nezdolali, co jsme chtěli, a na co jsme i měli. A jednak člověk opouští ráj. Ale museli jsme. Bylo hlášeno špatné počasí, a čtvrtý den po sobě někam lízt není dobrý. Jeden stan rakouských horolezců ale zůstal, i přes sněhovou bouři, která přišla další dny. Před odchodem jsme jim dali zbylé zásoby. Doufám, že to nějak dali (všechno to jídlo).

Jedna noc v Uspallatě, doplňujeme zásoby piva a pokračujeme dál. V plánu je krátký trek v údolí pod Aconcaguou a pár kulturních highlightů tohoto údolí. Nevím, čím to bylo, ale mě asi nejvíc dostala už několik let zchátralá železnice se všemi těmi tunely a mosty, po které se dá normálně jít. Vrzání zrezivělých plechů v tunelech odolávajících větru bylo jak z hororu nebo snad z nějakého westernu. A stejný westernový pocit pustoty a prázdna byl jasně cítit v osadě Puente del Inca, kde jsme strávili noc v příjemném horolezeckém hostelu v bývalé nádražní budově, nyní poště. Zde jsme se taky z dlouhé chvíle naučili správně připravovat Maté.