Spitzekoepfe, Vogesen (Francie)

I když Vogesen nepatří k nejvyšším horám, jsou pořádně skalnaté s rozsáhlými náhorními holinami a dá se tu pořádně vyblbnout. Zvolili jsme dvoudenní zimní přechod Spitzekoepfe, postraního hřebínku, ostrého jak břitva. Za jeden den by to asi byla magořina vzhledem k tomu, že musíte k tomu hřebínku dojít, a pak z vrchu někde sejít. 

Pekna stena dolu

Hlavně v první části je pár krátkých lezeckých úseků, řekněme tak 3-4 na fr. škále, ale dají se obejít spodem přes les. My jsme se však snažili hřeben co nejvíc kopírovat. V předpovědi počasí jsem se dočetl, že by navečer již mělo být slunné počasí, žádné opalovačky jsem se však nedočkal. Naopak. Trochu přituhlo.

jako doma

Ve spodní části Spitzekoepfe je spousta sedýlek, kde není skála a tak tam prorůstá les. Toho jsme využili k noclehu. Myslel jsem, že dojdem dál, ale díky oblačnosti se setmělo velice rychle. Spaní na sněhu není ničím odlišné od spaní v posteli, jen je třeba mít dobrou karimatku a spacák. Za odměnu je však to ticho, čerstvý vzduch a rum s trochou čaje za intimního zvuku plynové bomby. To všechno a ještě víc za tu kosu fakt stojí.

Probuzení do zimy je krutá záležitost. V lepším případě je vám ve spacáku teplo a nikam se vám nechce, a tak jen tak ležíte, dokud se vně spacáku neoteplí. V horším případě je vám kosa už v tom spacáku, ale to vás aspoň vyžene ven.   

Po snídani jsme pokračovali dál po hřebínku s tím, že zde již bylo méně technických míst, ale více exponovaných míst s pěkným výhledem.

Kozí štít - zima 2013 (Tatry)

Kozí štít

Bylo něco kolem deváté, když jsme dorazili vlakem do Starého Smokovce. Zrovna jsem se díval z okna vlaku na takový malý smrček zápasící s větrem, když nám průvodčí oznámil, že popadali stromy na železnici a že vlak dál nejede. No počasí nevypadalo moc dobře, tak jsem ocenil kohosi nápad jít se optat na horskou službu, jak to vůbec nahoře vypadá. Na horské službě byl nějaký postarší sympatický strejda, kterej rozdával rady a informace. Optali jsme se ho na situaci a ta věru nebyla dobrá. Nahoře vítr o síle Tatranského čaje a nikomu prý nemůže doporučit nikam chodit. Navíc jediná doprava, co ještě fungovala, byl bus směrem na Lomnicu. Na druhou stranu podle něj bude vichřice kolem poledne kulminovat a večer už by se snad někam dalo dojít.

Tak jsme šli teda sednout do hospody a dívali se z okna, jak tam padalo těch pár posledních stromků, co v Tatrách zbylo. Kolem druhé už to posedávání při pivu Mrqa nevydržel, tak jsme teda sedli na bus a vystoupili jsme zastávce Biela voda. Zrovna se z vrchu přiřítili nějací čecháčci a vítali nás slovy: "Tam teď fakt nechoďte, tam jde o život!" Mrqa se tomu zasmál a tak jsme vyrazili po cestě nahorů přes průlezku z popadaných stromů. Já byl teda podělaný jak malý děcko, ale asi to bylo rozumný vzhledem k tomu, že podle předpovědi měl ten vítr s postupem času ubývat. No a co nespadlo doteď, už snad nespadne. Na Brnčálku jsme dorazili už v téměř klidném počasí. Já si dal pivo a polívku a šel jsem to zalomit aspoň na deset hodin.

Vypadá to hůř, než to bylo

Rozhodli jsme se pro 2111 metrů vysoký Kozí štít, jen jsme nevěděli kudy. V posledních dnech napadla halda sněhu a někde uložený být prostě musel. Nějak jsme odhadli, že by měly být spíš ty jižní svahy. (Pokud by tam bylo napadeno, tak nikam nelezte a utíkejte pryč, je tam jen tráva a po tý ten sníh klouže asi jak po skle) Takže jsme na sněžnicích od Brnčálky obešli celý Kozí štít a nastoupili jsme ze zadu. To byla šťastná volba, protože tam byl krásně vzmrzlý firn a my to nějak pohaluzně vylezli nějakou neoficiální II-III UIAA.

Mrqa s Majkym na vrchole

Z vrcholu jde vidět Kežmarský a Jahňací štít, ale jelikož jsou vyšší, tak brání dalšímu výhledu. Na druhou stranu Belanské Tatry jdou vidět celé.