Zimní treky v Jeseníkách

Jeseníky nejsou hory extrémních výkonů. Jediné, co může být extrémní, je počasí na náhorních planinách. Právě díky drsnému počasí, tam ty planiny jsou. Srovnejme to například s Tatrami kde pásmo lesa sahá na 1500-1600 m.n.m., zatímco v Jeseníkách je to okolo 1350 m.n.m. Mnohdy je prostředí horních partií Jeseníků nazýváno severským terénem. Z mého neodborného pohledu je ale obecně celé phoří Sudety naprosto odlišné od Norských parků, které jsem navštívil. Toto sudetské prostředí mi přijde naprosto unikátní a v Jeseníkách snad ze všech Sudet nejpatrnější. Nikde jinde jsem neviděl ani náznak nečeho podobného.

Nebudu tedy hovořit o žádném zdolávání štítů, za těmi musí jet člověk trochu víc na východ, nebo na jih. Pokusím se odpovědět na otázku "Kam v Jeseníkách?" snad jen trochu zdatnějším sportovcům, kteří občas rádi vylezou mimo značený chodník. To je obecně v Jeseníkách zakázáno, ale v případě rozumné sněhové pokrývky v zimně tolerováno.

Tři pěkné tůry, které podle mě obsahují vše pěkné z Pradědské hornatiny, jsou na zaznačeny na mapě níže. Tyto tři tůry jsem absolvoval v roce 2013 v prosinci, kdy sněhová pokrývka nebyla nic moc. Přesto pro každou z nich jsme použili sněžnice, případně back-country bežky. No o co míň sněhu bylo, o to víc slivovice, dobrého jídla, mariáše. Za kopec srandy vděčím Vencovi, Hanesovi, Mrqovi, Majkymu, Mirovi a svýmu taťkovi.

Tři treky

Modrá

začali jsme dole v Bělé, kde jsme nechali auto. Po šesti kilometrech člověk míjí vysoký vodopád. Tedy ono ho nejde moc minout. Je to nejvyšší vodopád v Jeseníkách (neberme-li v úvahu Králický Sněžník) a před rokem 1880, kdy došlo k sesuvu půdy, byl ještě vyšší. Dříve zde stála cedule, že je to biotop rysa ostrovida. To se ale asi změnilo, neboť tu ta cedule už není.

Kousek nad vopádem je pěkná skalní výhlídka, kde je vhodné posvačit, protože dále je to trochu do kopce. My jsme záměrně uhli ze značky, abychom se podívali na vrchol Malého děda. Cesta po zmrzlém sněhu byla příjemná, až asi na každý dvacátý krok, kdy sněžnice neunesli tíhu a propadli se o půl metra. To se pak člověk (čti Venca) svalil jak mamut do pasti. Pasti to byly ovšem nastražené borůvčím a klečí, nikoliv člověkem. Po chvíli jsme se dostali na vrchol a zkoumali mraky přetékající přes sedla (díry v hřebeni) z Moravý do Jesenického údolí. Na Švýcárně polívka, pivo a výborný tvarohový dezert, připravený Vencou. A po té už jen sestup volně přírodou dolů do Bělé.

Zelená

Tůra začíná dole na Hvězdě nad Karlovou studánkou. Zde necháváme auto a jdeme dolů do studánky. Odtud po potoce Bílé Opavy. První pěkný moment této trasy přichází již v půlce údolí, kde začíná chodník kličkující po dřevěných mostcích mezi vodopády. Tato stezka je v zimně uzavřena kvůli častým nehodám a možným sesuvům sněhu a řekl bych, že poměrně oprávněně. Zimní průchod opravdu nemusí být triviální, zvláště na zmrzlém jarním sněhu jsou vhodné nějaké nesmeky případně mačky. Byl jsem však překvapen, jak táta ladně tímto terénem prošel, popravdě já jsem si každým krokem na zmrzlém firnu úplně jistý nebyl.

Udoli bile opavy

Na Sabince je třeba trochu se občerstvit a pokračovat dál k dalším dvěma highlightům Jeseníků. Prvním je vrchol Vysoké hole, kde mohou být pěkné rozhledy. Dle mého názoru nejhezčí kopec Jeseníků a zároveň bývalé letiště. My jsme se zde však octli v uprostřed mraku i přes naši vynikající znalost Jeseníků jsme trochu ztratili orientaci. Nicméně nakonec jsme našli správný směr k dalšímu panenskému místu, totiž Velké Kotlině. Jedno z mála míst přípomínajících skutečně vysokohorský terén a také místo častých úmrtí.

Cesta dolů je již jednoduchá, prostě rovnou dolů lesem, dokud člověk nenarazí na cestu.

Velka Kotlina

Červená

Dvoudenní tůra se spaním na Jelení studánce. Na hřebeni jsou tři takové pěkné bivaky. Jedním je Vřesová stůdánka, ta je ale v Keprnické hornatině, druhá je budka asi pro tři lidi pod Švýcárnou a třetí, snad nejlépe položená je Jelení studánka. Cesta k ní je z Koutů dlouhá, ale po cestě je spoustá impozantních pohledů. Někoho by snad mohla zajímat dolní nádrž. Kvůli její stavbě bylo toto údolí dlouho nepřístupné a tedy i příroda je tu poměrně nedotčená, až na tu nádrž. Dalším pěkným místem je úvodní stěna při vstupu do Divokého dolu a o pár kilometru dál skalní útvar Zámčisko. Zde se taky otvírá poprvé pohled na hřeben. My nasazujeme sněžnice a smějeme se na tom, že Mrqa na druhé straně kopce sněžnice nemá, protože nebudou potřeba. Na konec skutečně potřeba nebyly, ale z jiného důvodu, než se domníval, totiž ne proto, protože by nebyl sníh, ale protože byl tak tvrdý, že se po něm dalo v klidu jít. Já chtěl otestovat svoje nové bc lyže, ale na tomto sněhu to bylo spíše utrpení. Vnoci docházíme na Jelenku, jíme, harajeme Mariáš atp. Mrqa se svojí partou dorazil trochu později, protože sešli ze značky a motali se někde pod Břidličnou horou. Kdyby se možná trochu snažili, tak by tam našli trosky letadel, které netrefily letiště na Vysoké holi.

Pohled na Vysokou holi někde od Mravenečníku

Další den ráno vyrážíme nazpět přes několik dalších highlightů. Prvním je bezpochyby samotný hřeben, nekonečná bílá pláň s pár vlajkovými smrky. Bučinu pod Františkovou Myslivnou bohužel z vrchu moc vidět není. Někoho by opět mohla nadchnout horní nádrž na Dlouhých Stráních. Pro mě osobně jsou nejzajímvější Turecké Svahy. Nevím, jestli to nazývám správně, ale aspoň je to někde v blízkosti Tureckých Svahů. Toto místo bylo zodpovědné za největší počet úmrtí pod lavinou do sedmdesátých let, kdy značku jdoucí tímto místem zavřeli. Jak je vidět na fotce níže, tak v prosinci 2013 pád laviny nehrozil.

Sestup/sjezd dolů po zldedovatělé nejdelší sjezdovce v Česku za moc nestál. Zato guláš a pívo dole zavinilo, že jsme zmeškali hned několik po sobě jedoucích busů.

Nevinně vypadající, ale smrtící Turecké svahy