Sustenhorn (Alpy)

Tento plochý vrchol je se svými 3503 metry nejvyšší z Urnerských Alp. My jsme začali na parkovišti Steigletscher v zhruba v 1900 metrech. Někteří fanatici by to možná dali za den, kdyby začali v před čtvrtou hodinou ranní. Jenže já jsem starý flákač a nikam se neženu. Navíc sněhové podmínky v červnu tu byly asi jak v půlce února, takže jinak než na ski-alpech je to hovadina. I na sněžnicích je to blbost vzhledem k vzdálenosti, kterou musí člověk urazit. No a my jsme se rozhodli pro to nejhorší řešení a to udělat si ledovcovou túru pěkně po svých, jen v mačkách.

Jeste v suchu na asfaltu. Cela cesta na chatu je viditelna.

Podle fotek na google maps jsem si našel pohodovou cestu na Tierbergli chatu, kde jsme měli objednané ubytování, na švýcarské poměry docela levné. Došli jsme na konec asfaltky a vidím nějakou, pytlem zakrytou značku, asi označení letní cesty na chatu. V tu chvíli mi bylo jasné, že je ta cesta zavřená, ale o zimní cestě přes ledovec jsem nevěděl a navíc ve sněhu byli nějaké staré stopy. Do svahu sice zrovna pralo slunko, ale aspoň na začátku nic až tak lavinově nevypadalo.

Asi po dvou hodinách boření se roztopeným sněhem jsme se dostali do místa, odkud byla jasně vidět chata i s nějakou postavou stojící na kraji srázu dívajíc se dolů směrem k nám. V té chvíli mi zvoní telefon a já jsem naštvaný, že zas někdo něco chce. Nevolal mi ale nikdo jiný, než chatař, ta osoba stojící 200 výškových metrů nad náma. Měl pro nás radostnou novinku, že v tom svahu nad námi je uložená pěkně masivní lavina a že nechce vidět, jak smete dva lidi. No pořád jsme stáli na docela bezpečném místě, tak jsme mohli situaci řádně zhodnotit. Proti varování zkušenějšího bychom samozřejmně nešli a to i když jsme Čecho-Slováci. Na druhou stranu zase aspoň dvě hodiny dolů a tři po ledovci nahoru, to se na sklonku dne taky nikomu nechtělo. Jistá alternativa tu ale ještě byla, o které chatař nemohl vědět, protože tama asi nikdo nikdy nešel. Byl to hřbítek nalevo od nás. Jen jsem prosil boha, aby tam nebyla žádná, byť pětimetrová stěnka.

Trocha lezení tam nakonec byla, ale s trochou dojištění to nebyl vůbec problém, možná sem tam nějaké trojkové kroky. Díky tomuto rozhodnutí jsme tedy neztratili možnost zdolání Sustenhornu, i když okolo je spousta jiných kratších a podobně pěkných trecků, které by se případně dali udělat.

kousek pod chatou, nad hrbitkem

Chata byla super, jídlo dobrý, dramatický západ slunce, spaní v peřinách, snídaně v 5:00.

u chaty, v pozadí Tierberg

Druhý den výstup zdlouhavý a těžký. Trhlinka v tomhle ledovci by se mohla objevit, ale pokud člověk kopíruje stopy jiných, nemělo by nic hrozit. Sem tam jsou ty trhlinky vidět, ale dá se jim slušně vyhnout. Davy ski-alpinistů byly trošku demotivující, zvlášť když se jim šlo tak pěkně a my se bořili půl metra do mokrého sněhu.

Ještě to byl kousek na vrchol, když mi došly síly a musel jsem Martinu požádat, aby šla první a táhla tak lano. No zhostila se toho perfektně a na vrchol mě prakticky vytáhla.

tesne pod vrcholem

Zpátky to bylo sněhovo slunečné peklo kořeněné žízní a chutí na pivo. S těma tekutinama jsme to podcenili a se slunečním krémem taktéž. Člověku se to nechce vytahovat někde z hlubin baťohu a zvlášť když se cítí vpohodě, však to slunce tak nepálí. No ale už k autu jsme přicházeli jak červený rajčata, ale noc poté byla nezapomenutelná.

Na závěr snad jen to, že tuto horu i chatu pod ní skutečně můžu doporučit, jen se člověk musí vyvarovat všem chyb, které jsme udělali my.