Saponang (Himachal-pradesh, Indie)

 obtížnost: PD
 nejvyšší bod: 5805 m.n.m
 

Zobrazit místo Himachal-Pradesh na větší mapě
Tento článek píšu s dvouletým zpožděním, takže bude spíš věcný, než autentický. Na druhou stranu dobré zážitky by se neměli nikdy zapomenout. Jo to bych ale nesměl mít tak děravou hlavu.


Jestli jste někdy slyšeli o tom, že Delhi je stoka, tak to je čistá pravda. Ještě nikdy jsem neviděl tolik lidí srát dohromady na jednom poli, ještě nikdy mi nepřeběhla krysa přes nohu a ještě nikdy jsem neviděl tolik kulometů na jednom místě. Jestli sem někdy zavítáte, tak jako dopravu použijte metro, které je neuvěřitelným protikladem Delhi samotného. No ale raději do města vůbec nelezte a jeďte rovnou na sever (na jih bych raději nejezdil).

K samotným Indům. Je to směsice muslimů, budhistů a hinduistů. O nás, křesťanech nebo něvěřících, moc neví, co si mají myslet, a tak se k nám vzásadě chovají velice slušně. Když je člověk z Evropy, tak má automaticky hodně peněz, a tak je třeba dát vyšší cenu, ale to se dá většinou usmlouvat. Nedávno se stalo kolem Delhi pár znásilnění. Musím říct, že bych to od nich nečekal, ale je možné, že jinak přistupují k ženě, než k muži. To by mělo platit především pro muslimy. Co jsem se bavil s jednim hinduistou, tak ten uctíval svoji rodinu nadevše. 

Z Delhi jsme tedy vypadli a pokračovali do Manali, to je furt ještě stoka, ale už trochu lepší. Ráno jsme si chtěli slušně sednout do autobusu a pokračovat další den cesty do Kazi. No to jsme se trochu přepočítali, protože místo nebylo ani na střeše autobusu. Nakonec se nějak záhadně autobus vyprázdnil a dokonce jsme si na těch 17 hodin cesty mohli i ve třech na jednu dvojsedačku sednout.

Autobus připomíná spíše obrovský jeep a má to svůj smysl. V Himalajích se totiž asfaltu nedočkáte a někdy ani cesty ne. Cesta z Manali do Kazi měnila svůj charakter z bahnitých cest, přes cesty vyřezané do horské stěny přesně na šířku autobusu až po občasný průjezd vodopádem. Cesta autobusem, leckdy přes 4500 m.n.m, se tak stává takovým malým extrémem a úvodem do divoké krajiny Himalájí.

V městě Kaza, největším v okolí, asi o 1000 obyvatelích, zato ve výšce 3600 m.n.m, jsme strávili následující měsíc. Prvních pár dní bylo aklimatizačních, sem tam nějaká srajda, sem tam teplota, ale po pár dnech jsme byli schopni udělat dvoudenní trip okolo Kazi. Těch výstupů (i nepovedených), trecků s neuvěřitelnými scenériemi, bylo víc. Já budu však mluvit jen o jednom, který skončil úspěšným výstupem. Pokud je zájem o trecky v této oblasti, tak se neostýchejte zeptat.

Naším původním plánem nebylo zdolat Saponang, ale sousední Manireng, jehož výšku ještě nikdo přesně nezměřil. Údaje se uvadí v rozmezí 6300-7000 m.n.m. O to jsme se taky neúspěšně první den pokusili, ale ve výšce 5600 m.n.m se mi začla točit kebule, tak jsme to museli vzdát.

Saponang, tyčící se nad udolím řeky Spity do výšky 5805 m.n.m. , je prakticky celý pokryt ledovcem. Přístup k samotné hoře je poměrně komplikovaný a dlouhý (cca tři dny) a pro výstup pod ledovec je vhodné požádat o nějakého průvodce. Na ledovec však žádný průvodce nepůjde, protože se tam prostě nochodí.

Nějakého průvodce nám Mrqa obstaral, a tak jsme za 2000 rupek nemuseli hledat cestu sami. Jméno si nepamatuju, ale byl to zajímavý a velice vzdělaný člověk, který přestože vystudoval politologii v Schimle, rozhodl se vrátit zpět do údolí Spity a žít zdejší nelehký život. (Mohl by jít příkladem všem nám čechům, kteří se nechceme vrátit do našeho rodného města, protože tam není práce. Vpravdě tam práce není, protože tam nejsme my.) 

Udoli reky Spiti

První noc jsme spali přímo ve vyschlém jezeře, asi okolo 4500 m.n.m. Mrqa udělal večeři dle své vlastní originální receptury, tedy čínská polívka s cibulí. Majky nejspíš pracně psal svůj deníček, já jsem asi jen tak zewloval a náš průvodce, ten si vypáral z deky (kterou měl místo spacáku) jedno vlákno a tím si zašíval žraloka na botě.

Další den jsme pokračovali až do našeho druhého tábora ve výšce 5100 m.n.m. Tady už se blbě dejchalo a ještě hůř spalo. Náš průvodce nás podle domluvy opustil a my jsme zůstali pod ledovcem, Manirengem a Saponagem.

Saponang, ledovec napravo

Další den ráno jsme se pokusili o Manireng. Dole v Kaze domorodí nevěděli o tom, že by tam někdy někdo vystoupal. Tedy pravděpodobne je oficiálně tato hora ještě nezdolaná. Takových je ale asi dokola hodně. No nám se, nejspíš kvůli mě, nahoru vystoupat nepodařilo, a tak jsme se vrátili do našeho výškového tábora a pokračovali v aklimatizaci.

Den poté jsme se pokusili zdolat Saponang. Ač se na fotce může zdát na dosah, není to tak. V této výšce nic není na dosah. Výstup byl technicky poměrně jednoduchý, snad až na jednu trhlinu, ale fyzicky náročný. S trochou sebezapření jsme však v 8 ráno stáli na vrchole a tvářili se jako mistři světa.

Jako na Hané na zahrádce

kousek pod vrcholem

Majky s Mrqou na vrchole

Zpatky do udoli Spity

Cestou nazpět jsme kempovali v okolí toho vyschlého jezera, kde jsme trávili první noc. Chtěli jsme šetřit plynovou bombu a okolo bylo spousty vyschlých koblihů od jaků, které se zde přes zimu pužívají místo uhlí. Pokusili jsme se tedy udělat oheň a uvařit si polívku na ohni. Jak to dopadlo, si už nepamatuju, ale myslím, že jsme zůstali o hladu. Přesto, že jsme spali nad 4000, v dálce trochu hřmělo a nám se nechtělo stavět stan, spal jsem pod širákem jako malý mimino.

jeden z dasich trecku

O týden později jsme se pokusili o jinou šestitisícovku, také neúspěšně. Tentokrát to byl faktor počasí, který rozhodl. Ale samotný treck byl jistě neméně dobrodružný, jako ten na Saponang. Vypíchl bych z něj spaní v budhistickém klášteře, večerní čajíček s mnichem a hlavně snídani, totiž placky s Pikles. Kdo to zná, ví proč říkám "hlavně".

Delhi

Naše cesta končila opět v Delhi, kde jsme se střetli opět s Mrqou, kterého nepustili do Pákistánu, nejspíš kvůli jeho podmanivému příčesu. Já si dal poslední eukaliptový list a letěli jsme domů.